Zkuste si tipnout, jak to dopadne.
Tak jsem přemýšlela, podle jakého klíče vyřizuji své denní úkoly a dělám všechnu tu práci, co obvykle naplňuje většinu životního času. Člověk by si rád namluvil, že má priority, jimiž se řídí, plán, podle kterého postupuje a cíl, k němuž každý den směřuje. Jenže kdyby měl v kapse notýsek, kam si od probuzení do usnutí poctivě zaznamená každou věc,...
Jedním z mých nejoblíbenějších filmů je Amélie z Montmartru. Poezie v každém obraze, nijak okázalý děj, vše podtrhává nezapomenutelný valčík. Veškeré drama se odehrává v hlavě titulní postavy, jejíž hravost a obrazotvornost je bez konce. Stěžejní zápletka se rozbíhá ve chvíli, kdy ve svém bytě objeví tajnou skrýši s opravdovým dětským pokladem.
Asi jste už někdy slyšeli takové ty koučovací rady o tom, že když máte nějaký sen, je potřeba si ho konkrétně pojmenovat, nějak zvizualizovat a pak se ten sen nebo plán jaksi začne naplňovat, jakoby sám od sebe. A najednou jste tam, kde jste si přáli být a směřujete dál a výš, per aspera ad astra.
Tak jsem si pěkně pohověla v náruči vánočních svátků a intenzivně prožívala vydobytý časoprostor i pohodu. Jak je ale v přírodě (a v mé mysli rovněž) obvyklé, volný prostor má tendenci rychle se zaplnit, neřku-li zabordelit. A vida, bez zbytečné řečnické omáčky jsem u jádra dnešního povídání:
Tak jsem se při dnešní malé dumavé procházce brodila vrstvami spadaného listí. Dělám to schválně, pro moje smysly taková zpomalená chůze představuje čisté potěšení, pokud pominu nebezpečí, které představují zapomenuté psí hromádky. Atmosféra je zvlhčená mlhou a okořeněná chladem. Listí šustí, přesýpá se, jeho kořenitá vůně uklidňuje. Propadám se do...
Miluji barvy a celý život se učím s nimi zacházet. Nejmilejším dárkem v dětství pro mně byly pastelky, vodovky, fixy a barevné papíry. Čím víc odstínů, tím větší nadšení. Toho si na základce všiml jeden spolužák, který byl do mě zamilovaný a na vánoční besídce mi daroval krabičku anilinek. Nepodezírám ho z toho, že by věděl, jak jsou jedovaté. Byl...
Už se mi zase stýská po psaní. Navíc, považuji za důležité oznámit, že stav, kdy je všechno ideální, je právě a pouze ideální a tudíž reálně neexistuje. Leda až v nebi. Pokud si někdo (hovořím zejména do vlastních řad) myslí, že až se změní to a to, nastane konečně pravá dokonalost, je pravděpodobně na omylu. Uvedu tři prozaické příklady:
Už brzy začneme tradičně fňukat, že vstáváme do tmy a ve čtyři odpoledne je zase tma. Než toto období útlumu nastane, je čas radovat se z barev a plodů, které příroda na podzim štědře rozhazuje. A všechny plody skutečně nemusí být dobré jen k jídlu...
Slyšela jsem názor, že dneska už lidé moc nečtou. Pokud je tomu tak (moc nevěřím), mohou se milí nečtenáři podívat do mé dílny, odkud je dnešní "obrázkový" příspěvek.