Už jste ochutnali šípkové víno?

Není tak těžké ho vyrobit, chce to jen - jako vždy - dost trpělivosti a ochotu k novému experimentu. Nikdy jsem nemyslela, že zrovna já budu vyrábět domácí alkoholický nápoj (spíše by se slušelo říci "meducínu") a mám potřebu vám tu vypovědět, proč k tomu došlo. Může za to příhoda z dětství mé milované maminky a mé rovněž milované tety, obě mi ji s velkým smíchem nejednou vyprávěly. 

Má superprababička, jejich babička, byla prototypem schopné a pracovité hospodyně, která ovládala všechny finesy domácího managementu a řemesel a nadto se věnovala péči o tyto dvě dívenky, jakož i jejich výchově. Samozřejmě, že také ovládala technologii výroby ovocných vín a šípkové bylo jejím majstrštykem, který prezentovala hlavně před návštěvami. Demižon měla uschovaný v komoře a vynášela jej pouze při zvláštních příležitostech. Podnikavá holčička, jež je dnes mou tetou, byla o čtyři léta starší než její sestřička a při vhodné příležitosti, když zrovna nikdo jiný nebyl doma, vedla loupežnou degustační výpravu do komory, že také musí ochutnat, když jim to dospělí sami nechtějí dát. Pustily se do práce a protože to bylo hodně sladké, moc jim to šmakovalo. Zmazaly se tak, že obě v té komoře usnuly. Považte, že mojí mamince byly teprve čtyři roky, když se poprvé a naposledy oddala alkoholovému opojení. Nikdo je doma nemohl najít, ať volali, jak volali. Když obě děvčátka procitla, budoucí tetička duchapřítomně doplnila prázdnou polovinu demižonu vodou, aby se nic nepoznalo. Na její lest se opravdu dlouho nepřišlo, jen po přípitku hosté vrtěli hlavami a říkali - máš to, Mařenko, letos nějaký slabý...

Teta tvrdí, že se později babičce přiznala, pochopitelně, když už byl zločin promlčen. Ovšem na počest mojí prababičky, o níž jsem slyšela jen z vyprávění a její schopnosti bych ráda považovala za své dědictví, jsem jednoho roku začala tento podivuhodný nápoj připravovat. Jeho úspěch mě povzbudil tak, že se z toho stala má babílétová tradice.