Terapie štrykováním

Pletu poměrně pomalu, ale velmi ráda. Co vznikne, je měkoučké, mazlivé, pro radost mou nebo někoho jiného. Člověk se přitom zklidní, začne se soustředit, srovná si myšlenky a procvičuje jemné přesné pohyby. Na svých občasných služebních cestách vlakem vytahuji z kabely pletení a poměrně snadno tak navazuji hovory se spolucestujícími. Nejprve tu činnost po očku pozoruji,  se zájmem sledují kmitání prstů, jehlic a pleteninu, která pomalu pod rukama přirůstá. Po chvíli se někdo osmělí a něco prohodí, například: "Tohle uměla moje maminka taky."  "Jé, když byly děti malé, to jsem toho napletla! Svetry, kaťata..." Nebo: "Můžu se zeptat... je to těžké?" 

A tak si chvilku povídáme. O vlně, o pletení,  o tom, jak blahodárně přispívá spolupráci obou mozkových hemisfér, o tom, jak jsou v nové generaci děti většinou málo šikovné, dokonce tak, že ještě v páté třídě nesvedou samy uvázat uzel, natož kličku a tak podobně. A povídáme si i o životě a když pak vystupuji, usmíváme se na sebe s těmi neznámými lidmi, protože nám vespolek bylo příjemně. 

Uvažuji o tom, že si do taštičky s pletením budu brát ještě cvičné klubíčko a náhradní jehlice nebo háček, kdyby si to někdo chtěl doopravdy zkusit. To bude experiment!