kapitola třináctá: Slepičí úlety

Následující den se z té velké změny vzpamatovávali všichni. Ráno spěchala Henne do nového výběhu s kajícným výrazem a plnou náručí krmiva. Slepice sice stále vypadaly zmateně, ale už začínaly hrabat a mapovat své nové území. Pomalu se všichni uklidňovali, i když ještě pár dnů po té epizodě snášely holky méně vajec a ještě k tomu křivých. Velký stres škodí všem živým tvorům, i prostým slepicím.

Předešlého roku na podzim, když bylo všechno kolem slepičího chovu pro celou rodinu nové a neokoukané, stala se následující příhoda. Slepičky byly odpoledne vypuštěny do zahrádky a zatímco způsobně hrabaly, Pipa si odjela něco zařídit. Za necelou hodinu byla zpátky a slepice nikde. Neznepokojovala se příliš, protože se domnívala, že prolézají blízké křoví za plotem, jak to obvykle dělávaly. Když však přišla domů i Henne, která ovládala všemožné finty k přilákání ptactva do výběhu a ani jí se nepodařilo zjistit, kde by mohly být, přepadly je obavy. Vypravily se v soustředných kruzích od domova prohledávat okolí. To vzbudilo zájem některých blízkých spoluobčanů, kteří sice potulující se slepice neviděli, zato věděli, že tu před nějakou chvílí běžela mladá fenka Candy, která ze sousedství opět utekla poté, co podlezla plot. To bylo nepříjemné. Candy už dříve podlézala ze sousední zahrady k výběhu a svou štěněcí zvědavostí děsila ještě nezkušené kuřice. Teď nejspíš využila příležitosti, vběhla mezi ně a rozplašila ty nebožačky tak, že mohly být téměř kdekoliv.

Pravděpodobné však bylo, že spíše prchaly z kopce dolů, směrem k potoku. Nikdo je neviděl, kudy a jak běžely nebo letěly, zanedlouho se však objevila první stopa: "Hledáte slepice? Tady jednu máme! Zrzavou!", volala holčička od sousedů na břehu potoka. Jenůfa byla nalezena. Nedaleko od ní, ve vysokých kopřivách se krčila Hildegarda s Julianou, prozradilo je kňourání a šustění. Poslední, Nazgûl, však byla za plotem zahrádky, kde nikdo nebyl doma. V ulici se mezitím vytvořil hlouček zvědavých sousedů, kteří buďto zrovna náhodou venčili své psy nebo se vraceli od autobusu domů z práce, každopádně, slepičí rodeo si nikdo z nich nechtěl nechat ujít. Povzbuzovali obě snažící se chovatelky, nezištně udělovali dobré rady a hlavně měli z chytání poděšených slepic zábavnou grotesku. Během akce se všichni, kdo se znali jen od vidění, vzájemně představovali a byl z toho takový pěkný přátelský happening. Z práce se vrátil i Pip a aby to pouliční divadlo důstojně a co nejrychleji ukončil, byl nucen přede všemi předvést svoje parkurové kvality. Přes zavřená vrátka vnikl na cizí pozemek a zkušeným hmatem odchytil černou slepici, za což si od nových známých vysloužil obdivné mručení. Podal ji přes plot Henne, která ji s káráním a výčitkami odnášela zpět domů. Slepice si z řečí opět nic nedělala a také nehodlala nijak ozřejmit, jak se dostala přes cizí plot. Jediným rozumným vysvětlením bylo, že strach z Candy jí dal křídla (podobně jako je některým jedincům dává nápoj značky Red Bull) a s dobrým rozeběhem tak poměrně vysokou překážku přeletěla.

Na novém výběhu bylo stále co vylepšovat. Dotahovalo se oplocení, budovaly další terásky, přesouvalo kamení, odstraňovaly zbytky větví. Slepice projevovaly upřímný zájem o každé zemní práce, neboť doufaly, že se pod zemí skrývají žádoucí porce proteinu. Vůbec jim nevadilo, že strkají hlavu přímo pod krumpáč a někdy bylo nutné vlákat je do klece (salátem, jak jinak) a tam je na chvíli zavřít. Pak teprve bylo možné cokoli ve výběhu překopávat. Stalo se jednoho odpoledne, že se Jenůfa ocitla za plotem a nikdo nevěděl, kudy utekla. V jednom místě vznikla pod pletivem (nejspíš drobným sesuvem půdy) prohlubeň umožňující pohodlný průlez, kterého slípka využila. Henne, polekána vlastní nedůsledostí, se rychle snažila prohlubeň vyplnit a průchod ucpat tím, co bylo zrovna po ruce. Bohužel, použila k tomu účelu polovinu silného dřevěného špalku, který měl místo středu prostornou dutinu. Tak místo ucpávky nevědomky vytvořila komfortní zpevněný tunel, kterým by s radostí mohly prolézat lasičky nebo kuny, jen kdyby o něm věděly. Když Pipa s Čikem na tento nedostatek poukázali, bylo z toho hodně veselí, ještě na dlouho.

Brzy se neutěšená stráň vyloupla do podoby báječného slepičího letoviska, které dotvářely ostrůvky písku a roztažený slunečník. Vyšisovaný, vyhrabaný z hlubokých útrob kůlny, sloužil teď jako stříška nad krmítkem, zároveň stínítko i deštník. Slepičky zdatně zdolávaly výškové stupně a tu se slunily, tam zas popelily, jindy schovávaly ve stínu. Dokázaly skákat z výšky i do výšky s dopomocí křídel a nejspíš tak usilovaly o odznak slepičí zdatnosti. Dostávaly náruče zeleného krmení přímo z jarní louky, zrní, šrot, skořápky a všemožné zbytky z kuchyně. Vypadaly blahobytně, zdravě a spokojeně.

Avšak ne vždy je slunce na obloze, jak praví jedna píseň ze zpěvníčku křesťanské mládeže. Občas přišly deště a to potom milé dámy vypadaly jako zmoklé slepice. Mokré, zplihlé, smutně poloviční. Nebránilo jim to však v aktivitách, stravovacích i sportovních, a tak se stalo, že když jim jednou šla Henne poklidit, nemohla se dopočítat. Nejprve se domnívala, že Juliana sedí v kukani, když však zvedla víko, neseděl tam nikdo. Neklidně se rozhlížela po celém ohrazeném prostoru, ale ať se dívala sebevíc, kropenatá slepice nebyla v dohledu. Okamžitě zalarmovala děti, jestli ji někde neviděly. Nikdo nic. Propátrávala celý obvod plotu, jestli někde není nová úniková cesta, ohrada však vypadala neproniknutelně. Začala přemýšlet o některém dravci, který by se buďto snesl z nebe nebo se protáhl škvírou. Byla si ale jistá, že by slepice vydaly pokřik, kterého by si předtím musela všimnout.

Napadlo ji dokonce, že se slepice vytrénovala natolik, že dokázala přeletět plot a ačkoliv to při hmotnosti pohřešované nevypadalo pravděpodobně, byla to v podstatě správná úvaha. Ohrada měla totiž jedno slabé místo. Kurník. Byl tak vysunutý na opěrnou zeď, že za ním nebylo možné zapustit sloupky a tudíž v těch místech nebylo napnuté pletivo. Henne se domnívala, že kurník je dostatečnou překážkou, kterou slepice nepřekonají, nepočítala však s tím, že nad úrovní kurníku se tyčí tři nezanedbatelně vysoké terasy. Samotný domeček má střechu klopenou dozadu a pokud prší a víko je mokré...

Zrak jí sklouznul po stříšce až dolů, na ulici, pod opěrnou zeď, která v tom místě měřila jistě přes čtyři metry. Dech se jí zatajil a srdce téměř zastavilo. Tam, pod keřem pámelníku, seděla přímo v ose kurníku, bez pohnutí kropenatá Juliana a že je živá, napovídala jen strnule vzpřímená hlava. Nejspíš skočila na domeček, ale pařáty jí po střeše uklouzly... Henne se s náznakem úlevy znovu rozeběhlo pozastavené srdce a co mohla nejrychleji vyběhla z ohrady, utíkala ke schránce a odtud ostře doprava do ulice. Doběhla, opatrně zvedla slepici a přitiskla si ji jako malé dítě pod levou rukou na hrudník. Opatrně ji prohmatávala a prohlížela, jestli je celá, něžně k ní promlouvala. Jůlina nejevila žádné známky poškození, byla jen zaražená a zjevně otřesená. Ani nekvokala, ani se nevrtěla, jednoduše v šoku. Henne ji něžně donesla zpět do ohrádky a nechala ji tam. Pozorovala, jak se staví na nohy, otřepává si křídla, protahuje krk a pak se, pro ni zcela netypicky, ukládá do popeliště. Podle chůze i ostatních pohybů vypadala naprosto v pořádku.

Když za chvíli Pipa procházela ulicí, našla v místě Jůliina přistání čerstvé, ještě teplé vejce, které tam nebožačka v tom úleku snesla. A to byla pěkná, kulatá tečka za slepičími úlety.