kapitola šestnáctá: Vesmír na třech stech metrech

Přišly další zkoušky. Před zimou se dvě slepice začaly přepeřovat. Stačilo, aby si protáhly křídla, otřepaly se a už z nich létalo peří - to drobné z krku i to dlouhé z křídel. Černých a rezavých pírek byl plný kurník. Asi dva týdny vypadaly jak nebožačky s holým hrdlem a vypelichanou zadnicí. Styděly se tak, že se schovávaly v křoví a stranily se i oblíbených aktivit, jako pletí salátového záhonku, rozhrabování skalky nebo kálení do trávníku. Zato po uplynutí nahaté karantény bylo jejich nové peří husté a jemňoučké, radost pohladit. Rodina tím ani nebyla znepokojena, protože o přepeřování slyšela už dříve. Produkce vajec s postupujícím podzimem klesala, aby se po Vánocích zase pomalu zvedla na průměrných devatenáct kousků za týden. Cukroví i vánočky se však pochopitelně pekly z domácích.

Henne si zvykla na to, že s ochlazujícími se dny musí ráno do gumáků a vaťáku, sešplhat dolů po prudkých stupních a slípky pustit ven, řádně zaopatřit, přes den zběžně zkontrolovat, doplnit, co je potřeba a večer je zase zavřít. Až bude větší mráz, bude jim ohřívat v troubě šamotové cihly a klást je na noc do domečku, aby holčičkám nebyla zima. Když nasněží, prohází jim cestičky v závějích a očistí místa, kam se servíruje šrot, sušené kopřivy, slunečnice, proso a misky se zbytky různých vhodných jídel. Po kapsách nosila mikrotenové sáčky a když někde cestou z práce natrefila na pěkný zelený ptačí zob, nasbírala ho pro ně, bez ohledu na tázavé pohledy kolemjdoucích. Ačkoliv vždy prohlašovala, že není pečovatelský typ a nemá potřebu ani sklony se o nikoho starat, to malé hejno ji denně usvědčovalo ze sebeklamu.

Nikdo z rodiny si nestěžoval na to, že má prvotřídní vajíčka. Když šla máma s krmením, byla to podívaná k popukání, jak se slepice mohly zbláznit samou nedočkavostí. Nikoho však ani nenapadlo brát si denně rukavice a uklízet hromádky slepičího trusu, jednou týdně čistit kurník a měnit podestýlku nebo v mrazivém ránu ještě za tmy plnit pítka teplou vodou a dříve než svou snídani dopřát těm venku tu jejich. Stejně jako se nikomu v létě nechtělo vyrážet na okolní louky a pole pro seno a slámu na zimní zásoby. Pouze Čiko byl schopen bez zbytečných řečí všechny ty práce zastat, když Henne někam odjela.

Každý projekt má svůj nenápadný počátek, fázi nadšeného plánování i opojně dynamické realizace. Ale také, když opadne počáteční jiskření, dlouhé období obyčejné rutiny. A pak buďto pokračuje dál, transformuje se v něco dalšího nebo vyšumí. Henne si uvědomila, že slepičkami u jejich rodinného domku v metropoli dosáhla malého zázraku. Nadchla ostatní natolik, že jí pomohli zrealizovat oba výběhy a čtyři malé kuřice přijali téměř jako členky rodiny. Podíleli se na jejím nadšení, nosili slepičkám zelené (když bylo), vzorně evidovali snůšku (tužkou datum na vajíčko a čárku do tabulky k příslušnému dni) a radostně konzumovali více vaječných pokrmů, než kdy dříve. Každé velké vejce obdivovali, maličkému se smáli, křivému se podivovali. Chodili se na slepice dívat, hladit si je nebo dokonce pochovat v náruči, oslovovali je jmény. Více od nich nemohla žádat.

A když už tady ti požehnaní ptáci jsou, stačí jen postupně vylepšovat chovatelskou praxi, sbírat zkušenosti a nebude žádný důvod s tím přestat. Jediné, na co nechtěla myslet, byl konec jedné každé z nich. Přirozenou smrt viděla jako jedinou možnost. Nikdy nebude schopná je zabít a udělat z nich vývar. A až se jejich slepičí dny naplní a budou pryč, pořídí si nové hejno. Ať jde život dál.

Jejich zahrádka byla a navzdory veškerému přínosu slepičinců nejspíš i zůstane stinným a těžkopádným úhorem. Vzpomněla si, jak před dvěma lety Pipovi líčila výhody slepičího hnojiva a stavěla vzdušné zámky v podobě nabucané zeleniny, košíků plných sladkého ovoce a bohatých trsů květin, aby ho získala pro svůj bláznivý nápad. On přitom věděl moc dobře, jak to každý rok končí. Ona plánuje, rozkresluje, ryje, hnojí, seje, přepichuje, rozsazuje, běhá po svahu s konví vody jako kamzík (kamzík ani ne, spíš horský jak), potom s nadšením fotografuje každý květ a sklidí pár umrněných mrkviček a prožraných lístků špenátu, nad kterými srdce usedá žalem. Ještě tak rajčata, ta vyjdou docela dobře, ale jen proto, že jsou zasázená ve velkých květináčích se vzorně umíchanou zeminou a přenesená na nejsvětlejší část pozemku. V těžké jílovité a kamenité půdě, kam slunce nedohlédne, se prostě nikdy nemůžou urodit velké červené jahody ani macaté okurky. Tak to není a nebude, i kdyby tam každý týden zaryla další kolečko kompostu a slepičího trusu. Tam, kde jiní mají patnáctikilovou dýni, jim vyroste nanejvýš třicet deka. Kde ostatním rostou hlávky salátu pomalu až ke kolenům, u nich se bázlivě zvedají deseticentimetrové řídké rostlinky, které pak opatrně oštipují a po pár lístcích přidávají k jídlu jako svou superzdravou vlastnoručně vypěstovanou okrasu. Zatímco jejich kamarádi pěstitelé mají u plotu řadu dvoumetrových slunečnic s květním lůžkem o průměru talíře na pizzu, oni se radují z jediné rostlinky, která přežila dvacet svých sester a bázlivě rozkvetla skromným kvítkem velikosti kávového podšálku. Zkrátka a dobře, bylo nabíledni, že k potravinové soběstačnosti, o které dnes kdejaký snílek ve městě mluví, to má daleko asi jako z vrcholu Sněžky na Měsíc. Tak prostě nevypadá prosperující přírodě blízká farma jejích snů.

Takhle si přemýšlela, když se věnovala svému oblíbenému čučení do výběhu. A přitom se jí v hlavě pomalu složila skládanka, do které konečně zapadl i poslední dílek:

Nic z popsaných protivenství jí nemůže zabránit, aby se dál nepachtila s bídnou zahrádkou nebo každodenní rutinou u slepic. Vůbec tu nejde o výnosy, ekonomický užitek toho všeho. To je jen falešná zástěrka. Moc dobře věděla, že spočívá v červených číslech a nejspíš to nikdy nebude jinak. Jenže ona se prostě potřebuje namáhat, usilovat, budovat, starat se o něco, snít. Obzvlášť teď, když jim dospělé děti pomalu vylétají do vlastního života. Celý ten slepičí lunapark byl vlastně jen pokusem, jak se vyhnout syndromu prázdného hnízda. Plným hnízdem čelit tomu prázdnému. Takhle jednoduchá byla skoro celá pravda.

Pokud má zjistit i ten zbytek, nejspíš to bude chtít nový projekt.

Co třeba... včely? Teď to začíná být novou městskou módou. Korporátní vedení firmy, pro kterou pracuje Pip, před pár týdny rozhodlo o instalaci včelínů na střeše budovy.

Uvidí. Však on si život najde svou cestu.