kapitola sedmá: Na spadnutí

Život si běžel dál svou cestou. Každý, kdo měl chodit do školy nebo do práce, tam chodil, o víkendech se snažili odpočívat. Sportem, kulturou, prací na zahrádce, rodinnými návštěvami či mejdany s přáteli. Po volebním podzimu přišly Vánoce, po nich Silvestr a Nový rok, dny ročního bilancování. V těchto dnech sundávali ze stěny obýváku jedinečný fotokalendář z právě uplynulého období a nalistovali první, bílou stránku, kterou přesně před rokem popsali svými sny, plány a očekávanými událostmi. Psávaly se tam podobné věty každý rok: "Maminka chce shodit alespoň 10 kilo. Ať všichni zůstaneme živí a zdraví. Ať se podaří hodně krásných výletů na kole. Ať můžeme v létě odjet na dovolenou tam a tam. Ať některé z dětí odmaturuje, podaří se mu přijímačky", a tak podobně.

K těm větám vyjadřujících přání a odhodlání se pak připisovalo, jak se co zdařilo, případně co se událo významného mimo seznam. Kdo nový se narodil a kdo starý zemřel. Byla to docela funkční rodinná kronika s vlepenými vstupenkami, jízdenkami a drobnými upomínkami na prožité radosti. Jednou, až přijde čas likvidovat pozůstalost této rodiny, se nyní ještě neexistující potomci pořádně orosí, když budou z půdy stahovat přetěžké bedny plné naducaných kalendářů a ještě těžší bedny s fotoalby. Nezbývá než doufat, že budou buďto natolik otrlí, aby všechny ty papírové důkazy existence bez zaváhání spálili, nebo že budou disponovat takovým množstvím úložného prostoru, aby to vzpomínkové haraburdí uchovali pro další pokolení. Henne měla až příliš rozvinuté kronikářské sklony a snažila se je kompenzovat alespoň tím, že přešla z lepených alb na útlejší fotoknihy (stejně ale vycházela nejméně jedna za rok) a formát kalendáře občas zmenšila z A3 na A4.

Dalším krokem každoročního rituálu bylo samozřejmě instalovat nový kalendář, připravený již dříve z loňských fotografií a zabalený pod stromeček. Ten měl rovněž první stránku bílou a smělo se na ní psát nejen o realistických plánech, ale rovněž o zbožných a vzdálených přáních. Ve které z těchto dvou pomyslných rubrik se nacházela položka "KURNÍK SE SLEPIČKAMI", v této chvíli nebylo nikomu známo.

Zima přešla v jaro a Henne měla zase cukání zajít na úřad a připomenout svou žádost o pronájem pozemku. Nějak se ale měsíc za měsícem nemohla odhodlat, aby si na hovor se starostou vyšetřila celé volné odpoledne. Vždycky našla užitečnější činnost, které bylo třeba se naléhavě věnovat. Podobně jako studenti před zkouškami, odkládala to až do nejzazšího termínu, takže nakonec jaro přecházelo v léto a co nevidět i na úřadě nastane čas dovolených. A tak z úsporných důvodů napsala velmi zdvořilý e-mail, jenž shrnoval všechna doposud známá, již vloni vyslovená fakta, argumentaci proč ano, přiložila výřez z katastrální mapy, fotografie houští za plotem s náležitými popisky a těšila se na odpověď.

Ta však nepřišla. Říkala si, že dopis zřejmě zapadl mezi spamy, a tak napsala znovu, i když jí bylo trapné opakovat znovu totéž. Po dalším týdnu čekání adresát odpověděl, ať Henne zformuluje žádost určenou pro zastupitelstvo, které bude zasedat koncem týdne, aby mohlo záležitost projednat. V duchu si zavýskla, že se věci dávají do pohybu a zintenzivnila přípravy. Odeslala vše požadované a těšila se, až se na webu nebo na nástěnce u zastávky objeví zápis, ve kterém se dočte, že její žádost byla jednomyslně schválena a protože se jedná o chvályhodný ekologický počin, zastupitelé vyměřili zcela symbolické nájemné.

Vyhledala všechny možné inzeráty, kde byly nabízeny kurníky. Zateplené i lehké, dřevěné i plastové, s venkovní voliérou, patrové, přízemní, s výsuvným šuplíkem na slepičince i s přístupem pro zahradní kolečko, pro pět i dvacet slepic. Začala obvolávat výrobce, avšak dostavilo se určité rozčarování. Dodací lhůty byly nejméně tříměsíční, ceny se jí zdály za kurník trochu přehnané. Horší než to ale bylo, že pokaždé narazila na stejný klíčový problém: instalace domečku vyžadovala zcela vodorovnou plochu o rozměrech nejméně jeden a půl krát dva metry. To byl v jejich zahrádce těžko splnitelný požadavek.

Opět chodila mezi teráskami, hledala vhodnou lokalitu, očima rentgenovala každou píď... to by v tom byl čert, kdyby se nenašlo nějaké zákoutí, čistě jako pojistka pro případ, že to na úřadě nevyjde. A tu se jí zazdálo, že v tom nejzazším rohu, úplně nahoře, je plané místo, kde sice roste stachys byzantina a sem tam nějaká konvalinka, ale kdyby se to celé srovnalo a podepřelo suchou zídkou... A hned se jí v hlavě rozjel ilustrovaný seriál, nebo spíš fotostory, sled kroků a pracovních úkonů, kterými projde a na konci řetězce získá potřebnou plochu. Na prvním obrázku viděla sebe, jak prořezává mohutný keř šeříku, který celé to místo zakrýval. Dějová odbočka: větve bude potřeba osekat, pořezat a někde spálit. Na dalším snímku pečlivě vyrývá a přesazuje stávající rostlinky, otázka "kam s nimi" znamená další vedlejší uličku v příběhu. Potom se ohání krumpáčem a přesouvá vykopanou hmotu. Následuje zarámování nově vznikající terásky zídkou (kameny nebo betonové svahovky?), nivelace a... Zase se šla podívat na nabídku kurníků. Tentokrát zadala do vyhledávače heslo "hobby kurník" a začaly se objevovat neuvěřitelné věci. Zakoukala se do jednoho červeného, který připomínal švédskou dřevěnou chalupu na břehu fjordu. V takovém domku snad musí být i kamna a postel s peřinami...

Následujícího rána byla na autobusové zastávce trochu dříve, takže měla čas prohlédnout si nástěnku. Kromě vybledlých plakátků o kosmetických službách v obci a náboru do řad policie, oznámení o odstávce elektřiny v jedné z ulic a jednoho parte, našla i očekávaný zápis ze schůze zastupitelstva. Zkontrolovala datum, byl to ten poslední, co proběhl před třemi dny. V návrhu programu schůze nic zajímavého nenašla. Jen samé banality jako reklamace asfaltových povrchů prováděných firmou XY nebo navýšení rozpočtu mateřské školy kvůli stoupajícím cenám energií. Začala tedy pročítat jednotlivé body a nejvíce nadějí přitom upírala k odstavci "Různé", který se zpravidla nachází na samém konci. Ani v jednom z bodů, ba ani v "různém" však nenalezla ani zmínku o tom, na čem tolik záleželo. Četla znovu dokola celý zápis, dokud nepřisupěl autobus. Takže na ni zapomněli, nebo se na to starosta prostě vykašlal.

Opět zklamání. Pochopila, že s tou vstřícností úřadů to nebude tak žhavé, naopak, bude dobré oprášit zásadu, která praví, že nejbližší pomocnou ruku najdeš na konci svého ramene. A rozhodla se, že při nejbližší vhodné příležitosti se vypraví na ten šeřík.

Přišlo léto a s ním dovolené. Pár dní trávili na kolech v Tyrolských Alpách a jako z udělání tam jejich paní domácí chovala sněhobílé slepice. Večer za nimi chodila, pouštěla je na trávu napást se, sem tam některou vzala do náruče, oslovovala ji Sněhurko a chlubila se s ní hostům. Bylo vidět, že slepice jsou její radost i hrdost a že si je s velkou láskou hýčká. Hosté se zdvořile usmívali a mysleli přitom na vajíčka, co měli k snídani. Jenom Henne sdílela podobné nadšení jako hospodyně a zkoušela si některou kvočnu alespoň pohladit. A když následujícího dne vyjeli lanovkou i s koly na Hahnenkamm, což znamená Kohoutí hřebínek, viděla v tom téměř znamení.

Další dovolená se uskutečnila na zapadlém bretaňském pobřeží, kde se ubytovali na jednom bývalém statku. Mladý pár, kterému nemovitost patřila, byl plný ideálů o zdravém životním stylu na venkově a dělal pro něj maximum. Někdejší chlévy přebudoval na útulné pokojíky, v zahradě plné ovocných stromů připravil zákoutí s posezením, paní domácí na každé ráno upekla nějaký domácí koláč a servírovala velkou společnou snídani pro všechny hosty u jednoho starobylého stolu. Bylo to velmi příjemné.

Henne s Pipem se večer procházeli v sadu a objevili malý přenosný kurníček. Skládal se z uzavřené budky, do které po slepičím žebříčku chodily obyvatelky večer spát a nevelké voliéry, ve které si dvě pipky mohly spásat travičku, hrabat a být přitom v bezpečí před predátory, jako je kupříkladu kuna nebo liška. Když byla tráva na tom místě vypasená, posunul se kurník prostě o kousek dál, protože nebyl ukotven k zemi. Sledovali pokojné ptáky, jak si vedou a se soumrakem se sami uloží ke spánku a bylo rozhodnuto. Tohle je ONO. Vyptali se domácích na podrobnosti o chovu, údržbě, snůšce a všechny odpovědi byly naprosto uspokojivé. Slípky dají přibližně jedno vajíčko denně. Hnízdo se jim čistí jednou týdně a všechno přijde na kompost. Dostávají zbytky z kuchyně a nějaké to zrní. Jsou naprosto nenáročné. Slepice, ač jsou každá jiného plemene, se snáší velmi dobře, na drůbežím trhu je ale museli vybírat. Některá kuřata se totiž zjevně navzájem nesnášela .

Víc informací už nepotřebovali. Je to docela snadné. Léto pomalu končilo a přišel čas rozhodnutí:

KOLIK? Jsme doma čtyři, takže čtyři.

KAM? Tady do toho rohu zahrádky. Stejně tu nic kloudného neroste.

JAKÝ KURNÍK? Tenhle, co jsme viděli v létě ve Francii. Z ekoplastu (lépe izoluje), velikost je zamýšlena pro 5 - 6 slepic, takže budou mít pohodlí, otvírá se pěkně shora, má dvě kukaně, dva hřady, dobře se čistí, je německý, takže to nebude šmejd.

A TA VOLIÉRA? Tahle ke kurníku přesně pasuje, je od stejné firmy.

VŽDYŤ STOJÍ STEJNĚ JAKO KURNÍK? Ale je z pozinku, takže vydrží. Navíc, koukej, má troje dvířka, dá se to všelijak kombinovat.

JAK CHCEŠ SROVNAT TEN TERÉN? Normálně, tady to navážeme na ten záhon, tady dostavíme dva metry zídky...

V tomto bodě je potřeba Pipovi přiznat daleko větší míru realizmu, než jakého byla ve svém nadšení schopna Henne. V jejích růžově rámovaných představách nebyl žádný problém. Vyřezala šeřík, přesadila kytky a začala se rýpat ve svahu. Přenášela kbelíky kamení a zeminy. Přetvářela povrch zeměkoule a byla šťastná. Mezitím Pip analyticky zhodnotil terén a prohlásil, že tohle nikdy nepůjde srovnat do plochy. Do vodorovné plochy, nikoliv nakloněné roviny. Henne byla nedočkavá a už chtěla objednávat, Pip jí brzdil s tím, že stavby budou, až bude připraven terén.

Trvalo to samozřejmě déle, než si představovala. Pip se do práce moc nehrnul, ale co vytvořila ona, to kritizoval. Už ho znala, takže si dávno vyvinula vlastní funkční metodu. Ta spočívala ve dvou prostých bodech:

1. Nebrat si to osobně, neútočí na mně, ale na nedokonalost mého díla, která je očividná.

2. Nevšímat si toho a pracovat dál, on se vycuká a nakonec se taky připojí.

Tímto způsobem nakonec dospěli až ke dni, kdy vodováha ukázala všechny tři bublinky ve správné poloze, víra a rozum se smířili a mohlo se začít objednávat.