kapitola první: Sešitek přání

V pokročilém jaru se kuřata líhla ostošest. Na drůbeží farmě v Polajích se touto dobou každý den klubaly desítky budoucích houserů a husiček, kačerů a kachniček, krocanů a krůtiček, kohoutků i slepiček. Vysoké, tenké, avšak tisícihlasé pípání se ozývalo nepřetržitě, až zaléhaly uši jako v kabině při startu raketoplánu. Lampy vyhřívaly líhně a chovatelská obsluha neustále procházela mezi řadami toho hemžení, hlídala, jestli je v pořádku přísun krmiva, vody a vybírala z hejna podezřele mdlé kusy.

Paní Henne si užívala pozdně odpolední pohodu v hamace zavěšené na třešňové větvi a se zájmem si pročítala skripta, která včera z knihovny přinesla její dcera. Na deskách toho sešitu stál nápis: PERMAKULTURA. Bylo to téma, kterým se Henne poslední dobou zabývala a neustále promýšlela, jak svou nevelkou, prudce svažitou, kamenitou a stinnou zahrádku proměnit v permakulturní ráj. Velice ji totiž povzbudil úspěch projektu s nadpisem "KOMPOST", který nadšeně realizovala minulý rok a teď co chvíli zálibně pohlížela na dvě dřevěné ohrádky, ve kterých uspokojivě tlely rostlinné zbytky z kuchyně a zahrady. Představovala si armádu žížal a ostatního půdního edafonu (to slovo pochytila kdysi od svých dětí, tehdy začínajících gymnazistů), který v skrytu pod vrstvou slupek a posekané trávy intenzivně pracuje na proměně odpadní hmoty v kyprou a úživnou zeminu. Nelitovala námahy, aby co několik týdnů vidlemi a lopatou přeházela hromadu do prázdné ohrádky, jen aby proces tlení urychlila a získala další kbelíky toho načechraného pokladu.

Manžel, říkejme mu pan Pip, měl pro její zábavu pochopení, protože vycházel z předpokladu, že kdo si hraje, nezlobí. Klidně spolu s ní nahlas sníval o malé farmě s loukou, potokem, lesíkem, ovocnými stromy, několika ovečkami, pobíhající drůbeží a zeleninovou zahrádkou, neboť snění je sladké a nic nestojí. Na jejich vysněné farmě bylo mnoho užitečných vzájemně se podporujících rostlin, dokonalý sběr dešťové vody, ochrana před prudkým větrem, bezchybné odpadové hospodářství, samozásobení sluneční energií a do velké míry i potravinami. Oba lehkomyslně podceňovali nebezpečí snů. Sny totiž vedou k myšlenkám a myšlenky zase v krajních případech vedou až ke skutkům.

Henne s tímhle měla vlastní zkušenost. Kdysi zavedla v domácnosti SEŠITEK PŘÁNÍ. Byl to ášestkový nevinný zápisníček umístěný v centrálním informačním uzlu domácnosti. Tím je myšleno místo, kde bývala pevná telefonní linka, rodinný kalendář, jízdní řády, zakoupené lístky na koncert nebo do divadla a podobné užitečné věci snadno náchylné k zašantročení. A pak také domácí tiskárna, která slouží všem a běda tomu, kdo by si ji chtěl syslit ve svém pokoji. V sešitku měl každý člen domácnosti své stránky a do nich si mohl vpisovat, co by si přál za dárek, kdyby se poblíž nacházela osoba, která by mu chtěla něco darovat. Psát se smělo každé přání, i takové, co vypadalo docela nesplnitelně. Nebyl to sešitek se zárukou, ale často posloužil jako inspirace a všichni se tak mohli vyhnout nevkusnému doptávání: "Hele, co byste chtěli k Vánocům?" Donátor se prostě nenápadně podívá do sešitku a už ví, čím příjemce zaručeně potěší.

Henne si takhle jednou zapsala: "Až budu v důchodu, chtěla byl dřevěný kolovrátek na předení." Pip si to v nestřežené chvíli přečetl a přestože bylo jeho ženě teprve pětatřicet a právě si přidělala hromadu starostí tím, že začala studovat vysokou, dal se do díla. Zjistil, kdo umí vyrobit kolovrat, vypravil se za ním na vzdálený konec republiky a pak dotyčného tak dlouho přemlouval a uplácel, až mu ten člověk v neslýchaně krátké lhůtě nástroj zhotovil a prodal. Henne pak pod stromečkem nalezla prapodivně neforemný balík, který spustil řetězec dalších snů a skutků.

Jindy se stalo, že si Henne pomyslela, jak by bylo hezké vybudovat pár dalších terásek, kde by mohly být nové záhony. Ne, že by v tom jílu a šutrech mohlo něco pořádného vyrůst, ale takové kamenné suché zídky by zahrádce náramně slušely. Mockrát se už o ně pokoušela, ale kameny, kterých byla v zahrádce hojnost, byly moc drobné a k žádné stavbě se nehodily. Napsala si tedy do sešitku, že by si přála hromadu kamení na suché zídky. Ani ve snu ji nenapadlo, že Pip si vezme dovolenou, vypůjčí si v práci malý náklaďáček, vezme mladého Čika a tajně pojedou do kamenolomu. Když se jednoho letního dne vrátila z práce, parkoviště u domu bylo zavalené sedmi tunami pěkné hranaté břidlice a oba její chlapi v oranžových vestách a pracovních rukavicích se činili, aby ten kopec zabíral co nejméně místa. Málem to s ní švihlo, když se dozvěděla, že tohle je zcela vážně míněný dárek pro ni k narozeninám. Ani netrvala na tom, že by měl být zabalený a převázaný mašlí. Užila si ho opravdu dokonale. Celý dlouhý zbytek léta pak odkopávala svah a vlastníma rukama stavěla zídku, protože jí do toho nikdo nechtěl zasahovat. Pomáhali jí tak, že vynášeli balvany po příkrých schůdkách do kopce a ona vybírala jeden kus po druhém, aby jí pěkně pasovaly. Každý z těch balvanů měla v ruce několikrát, po čase už dokázala odhadnout, v jakém úhlu musí být kámen zalomený, aby se hodil mezi dva jiné a kolik kamenných klínků potřebuje pro vyplnění té které štěrbiny. To léto bylo mimořádně horké a po půlhodině práce jí z čela odkapával pot ve velkých hořkých kapkách a na těch břidlicových plochách se rozpíjel jako kaňky.

Poučena tím, že splnění každého přání má své důsledky, byla příště opatrnější a nějakou dobu si do sešitku psala jen nevinné věci, jako značky parfémů nebo dovolenou v Bretani.