kapitola patnáctá: Vona ti kvoká

Pokud to jen bylo možné, Henne si udržovala odstup od odborně-amatérských skupin na sociálních sítích, které se týkaly chovu domácí drůbeže. Ne, že by nestála o dobré rady, ale v každé takové skupině se čas od času objevují přispěvatelé, kteří jsou si natolik jisti svou pravdou, že svým všeználkovským, pedantským a často až militantním stylem příspěvků nevědomky otravují všechny čtenáře. Jistě to myslí dobře, ale ona byla na takové jistojisté přesvědčení vždycky trochu alergická. Sama byla člověkem pochybujícím a namáhavě hledajícím a nechtělo se jí jednoduše věřit, že věci jsou jen černé nebo bílé. To ostatně dokazovalo každé pírko, které slepice sem tam utrousily - dole, blízko brku, kde se dotýká kůže, bývalo světlé až bílé, na druhém konci třeba sytě hnědé. I kdyby člověk přísahal, že má černou slepici, byla by to pravda jen zčásti.

A jelikož se stranila veřejné virtuální diskuze o tom, jak slepice krmit, napájet, co potřebují a co naopak nesnášejí, připravovala se dobrovolně o cenné informace z vezdejší pouti kura domácího. Bavilo ji přicházet na věci sama a postupně, všechno zkoumat a experimentovat, i když zásadoví zastánci slepičích práv by tento přístup možná odsoudili. Když se objevilo něco, co nedovedla vyřešit, obrátila se o radu na svou poradkyni přes drůbež Zuzku nebo kolegyni Pavlu, která sice také žila ve městě, ale všechny prázdniny dětství a mládí trávila na babiččině hospodářství, kde získala neocenitelné zkušenosti.

Jednoho letního dne si Henne povšimla, že ve výběhu hrabou jen tři slepice. Předpokládala, že černá právě snáší. Po několika hodinách však viděla stále jen tři slepice a tak se šla podívat do hnízda. Nazgûl tam skutečně seděla, ale vejce nikde žádné. Jelikož Henne právě přinesla bohatou porci čerstvého zeleného krmení, byla přesvdčená, že i černá si musí zobnout, než to zvadne. Pokusila se ji tedy mírným nátlakem z hnízda vyhnat, ale bez úspěchu. Bylo jí to divné a začala přemítat, jestli slepička není nemocná. V každém případě zkusí, jakou má chuť k jídlu, na tom se přece ledacos pozná. Opatrně ji vyndala střechou a přistrčila k hromádce svěžích lístků. Slepice si skutečně zobla, začala hrabat a krmit se, napila se vody a tak Henne usoudila, že je všechno v pořádku. Jenže za půl hodiny už Nazgûl zase seděla v hnízdě.

To se opakovalo i další den a tak si hospodyně začala dělat starosti. Nejspíš je nemocná. Vyndala ji opatrně z kurníku a prohlížela ze všech stran. Na hrudníčku uviděla poněkud vyškubané peří, při určitém pohybu hlavou se dokonce objevovala nepěkná lysina. Henne se odvážila na ta místa sáhnout a zjistila, že kůže je hodně teplá, až horká. Co bylo ale nejhorší - nahmatala i jakousi bouli. Hned jí napadlo: Nádor! Její krásná mladá slepička, která byla doposud poeticky jiskřivou obsidiánovou ozdobou dvorku, je nemocná a možná o ni přijde! Úlek doprovázený plíživým žalem se uhnízdil v jejím srdci, ale jen na chvilku. Pevná víra ve vitální sílu mládí tento smutek brzy zaplašila, i když stín obavy zůstal.

Opatrně svou novinku sdělila na rodinné radě, avšak dočkala se jen chabé odezvy a naprosto nulové soustrasti. Pip dokonce pouze pokrčil rameny a komentoval situaci naprosto konvenčním povzdechnutím: "To víš..." Určitý zájem projevila jen Pipa, u ní však Henne pojala podezření, že je to spíše zájem biologa, který se těší na pitvu odhalující zajímavé skutečnosti z anatomie drůbeže. Bylo jasné, že radu je třeba hledat jinde.

Brzy měla příležitost, když se v pracovním hovoru s Pavlou jen tak na okraj zmínila o svých starostech. Ta se jen krátce zamyslela a pak nevzrušeně a sebejistě prohlásila: "Vona ti asi kvoká."

"Vona mi co???"

"No kvoká."

"A co to je? Vždyť slepice kvokají v jednom kuse?"

"To sice jo, ale tohle kvokání znamená, že chce vysedět kuřata."

Henne neměla ani potuchy, že existuje pojem "kvokavost" u slepic, který vyjadřuje jejich schopnost vysedět mladé.

"Aha, jako že se v ní probudily mateřský pudy? Ale vždyť nemáme kohouta?!?"

"Na tom vůbec nesejde. Na ni to prostě přišlo a tak sedí."

Henne dovedla pochopit, že něco jako pověstné biologické hodiny mají v sobě všechny samice světa a že příroda se v těchto případech nedá přemoci rozumem. Znala to z vlastní zkušenosti. Ale věděla také, že takové puzení za čas samo přejde.

"A jak dlouho to bude asi trvat?"

"Hm, tak to si dej bacha, protože teď ti možná pár měsíců nesnese ani ň."

Představa, že slepice jen sedí, strádá, hubne, nesnese nic a jen spotřebovává krmivo a péči... Ze čtyř budou k užitku jen tři a kdoví, jestli kvokání nepotrefí i některou další. Taková perspektiva se jí nezamlouvala.

"A dá se s tím něco dělat?"

Pavla neodpověděla hned, bylo zřejmé, že trochu váhá: "No, něco se dá dělat, ale nevím, jak se ti to bude líbit..."

"Ven s tím, ničeho se nelekám," naparovala se Henne.

"Musíš jí dát do pytle a pověsit někam do tmy."

"Co???" Znělo to tak absurdně, že vůbec nechápala, co je to za recept.

"Prostě, dáš ji do látkovýho pytle, aby měla tmu, ale mohla dejchat. Ale musí se jí sedět nepohodlně, takže ten pytel nenecháš na zemi, ale zavěsíš někam, kde proudí vzduch a není vedro...dva dny jí pro ponaučení budou stačit. Naše babi to takhle dělala a fungovalo to."

"To myslíš jako... takhle tu chudinu mučit, aby se jí pak už nechtělo sedět a vážila si toho, že může běhat a hrabat? ...... A co krmení a voda?"

"Jasně, že ji vždycky na hoďku dvě pustíš, aby se nakrmila a napila, ale pak ji zase zavřeš," téměř vesele, ale přesto nekompromisně pevně odpověděla Pavla.

Henne byla ohromená. Tak takhle se venkovský lid vypořádává s nežádoucím mateřským pudem slepic. Žádné přechytralé technologické postupy s automatickým časovaným zavíráním hnízd. Žádný pohovor mezi čtyřma očima ani psychoterapie. Prostě tma a nepohodlí, jednoduše - výchovné strádání.

Vybavila si, jak v dětství trávila jedny prázdniny u známých na statku. Místní děti každý den chodily plít záhony, zalévat zeleninu, česat rybíz, angrešt, pak ho pomáhaly zavařovat, obracely seno a vykonávaly nekonečnou řadu všedních povinností, o kterých s rodiči nemohla být nejmenší diskuze. Místo pochvaly a díků, které by se za tolik práce zhýčkaným dětem rozdávaly dnes, často nakoupily ještě pár pohlavků, když mrkev nebyla vypletá dost důkladně, nebo se při česání višní ulomila větev. Odměnou za mnohahodinovou dřinu ve vedru a potu jim bylo veselé koupání v místní hasičské nádrži, nebo ve vzdálenějším lomu, kam si ovšem musely několik kilometrů samy dojet na kole. Na nanuky z vesnické Jednoty si vydělaly rozvážkou novin Vpřed, které vycházely dvakrát týdně.

Pán domu, kterému bázlivě říkala strejdo, se snažil nebýt před ní na své děti tak tvrdý a na ni byl vyloženě vlídný. Jeho obrovských lopatovitých rukou se však bála stejně. Jednou šel kolem starého včelína proměněného na dětský zahradní domeček, u kterého si s kamarádkou hrály. Spatřil zbloudilou slepici, která přeletěla přes plot výběhu. Zabručel sice pod vousy, ale přesto velmi hlasitě (nejspíš byl nahluchlý od ježdění na traktoru): "Co ty tady?" A přitom neuvěřitelně rychlým a zkušeným hmatem levačkou chytil běžící a kdákající slepici a přiložil jí křídlo na špalek. Pravačkou vytrhl ze špalku sekerku a než bys řekl švec, jediným jistým zásekem zkrátil přerostlé peří a hodil ji zpátky přes plot do výběhu. Nešťastnice přistála mezi svými poněkud nakřivo, protože není snadné létat s každým křídlem jinak dlouhým. Teď už se ven nedostane. Malá Henne na tu bleskurychlou scénu tenkrát zírala s očima vyvalenýma jak ryba. Takhle se věci řeší na venkově. Rázně, rychle, nekompromisně. Pamatovala si také, že když byla přistižena zanášející slepice, teta ji nekompromisně usekla hlavu a dala do vývaru. Vedle toho špalku stál plechový kbelík určený právě pro tyto účely. Zazněl jen úsečný pokyn: "Děti, běžte pryč," a za chvilku ze kbelíku čouhal jen opeřený biskup a bezvládné pařáty.

Tak tohle Henne prošlo hlavou, když si představovala, jak zavěšuje pytel s ubohou slepicí v kůlně, aby měla šero i průvan. Věděla, že to nezvládne. Je zvyklá s každým provinilcem napřed vlídně promluvit, dát mu šanci, aby vysvětlil svoje jednání, předložil své argumenty, zkusil se obhájit. Probírala to s Pipou, aby zjistila, co si o takové razantní výchovné metodě myslí dnešní mladý člověk. A tato dívka, kterou sama láskyplně vychovala, se překvapivě přiklonila k názoru, že když kvokání nepřestane samo, mělo by se to zkusit.

Ne a ne. Její mazlíček nebude viset v tmavém pytli zavěšený na háku pod stropem. Musí to jít po dobrém. A tak po následující dva dny znovu a znovu trpělivě vyndavala Nazgûl z hnízda a tiše k ní promlouvala: "Musím tě varovat. Když s tímhle nepřestaneš, čeká tě pytel v kůlně. Na tvém místě bych přestala blbnout, kuřátka stejně nebudou. I když mám jako matka samozřejmě pochopení, tohle ti dopřát nemůžu." Vlídně, ale neúnavně bránila černé slepici v jalovém sezení na seně a světe div se - třetího dne Nazgûl buďto pochopila, nebo ji to přestalo bavit. Bylo po kvokání.

Zbývalo ještě vyřešit její nádorové onemocnění. Boule nezmizela, jen ta lysina našla své vysvětlení. Slepice si peříčka sama vyškubala, když připravovala a vystýlala hnízdečko pro svá vysněná kuřata. Jakmile se objevila Zuzka, Henne ji přiměla, aby zvíře ohledala. Zuzka slepici zkušeně prohmatala, pak se podívala na Henne a v očích jí hrálo potlačovaným smíchem: "Jaká boule, myslíš tohle?", ukázala palcem na holé místo na hrudníku.

"No, ano, měla jsem obavu, že je to nádor."

Zuzka se rozesmála, až to v ní klokotalo: "To je přece vole! Má ho plný, jak je nažraná, takže to vypadá jako boule." A už se chechtaly obě.

Zuzka tomu, jak nezkušení amatéři dovedou dělat z komára velblouda a Henne úlevou, že nikdo na dvorku neumírá, ale také sobě, protože bylo krásné a úlevné nebýt jednou dospělým vševědem, ale mít možnost se alespoň v něčem se na chvíli vrátit do časů beztrestné naivní dětské nevědomosti.