kapitola pátá: Průzkum veřejného mínění

Jestli Henne něčím nebyla, pak jistě mlčenlivou osobou. Její sangvinická povaha jí přímo nutila mluvit, sdílet se a veřejně radovat, což naopak Pipovi nikdy nebylo po chuti, neboť byl povahy spíše uzavřené. Ne, že by neuměla zachovat tajemství, ale o běžných věcech, o svých naléhavých myšlenkách nebo plánech mluvila bez zábran s kýmkoliv, kdo jen naznačil zájem. A někdy to odnesli i ti, kteří žádný zájem neměli, jen se shodou okolností nacházeli poblíž. Když například v přítomnosti své dcery zvesela a bez postranních úmyslů prohlásila: "Musím na záchod," Pipa suše pronesla: "Mami, to je víc, než jsem potřebovala vědět." Oslovení "mami" zůstalo přitom viset ve vzduchu jako vykřičník i otazník zároveň. Pipa totiž právě snídala a snažila se přitom ze všech sil soustředit na studijní texty, jimiž byla neustále obložená. Už několik let se pokoušela matce vysvětlit, že pouhá její přítomnost ve společné místnosti ještě neznamená, že si chce povídat. Její snaha byla oprávněná. Henne zpravidla mluvila o něco více, než bylo potřeba. Moc se tím ale netrápila, protože byla přesvědčená, že vzájemné sdílení sbližuje lidi.

S revoluční myšlenkou slepičího chovu se tedy nejdříve seznámily jejich dospělé děti, které byly po ruce nejblíže. Ten večer nevyšly z údivu. Nejen proto, co se zase mamince vylíhlo v hlavě za nápad, ale také, a to zejména, že tatínek neprotestuje. A dokonce to vypadalo, že celou věc podporuje. Vzaly ji tedy rovněž jako zábavnou hru a přidaly se ke společnému snění o kurnících, ekologickém vyhřívání skleníku tlejícím kompostem, sběru dešťové vody ze stříšky a nádherných vajíčkách se žlutožlutým žloutkem, jaká svět doposud neviděl. Námitky týkající se možného zápachu nebo hlasitého kdákání rychle smetli ze stolu, protože městská čtvrť, ve které žijí, je vlastně bývalá vesnice a lidé jsou tu na zvířata zvyklí. Psi tu štěkají prakticky celý den, tak jaký je v tom rozdíl? A nějaký ten zápach... vyloučen předem. Jejich slepice zapáchat prostě nebudou, taková věc se děje jen nepořádným lidem, kteří po svých zvířatech dost neuklízí.

"A budeme mít kohouta?"

"Určitě ne, protože ten brzy ráno kokrhá, to by nás sousedi brzy vyprovodili."

"A můžou slepice snášet vejce bez kohouta?"

V tomhle už Henne měla jasno, i když musela přiznat, že kdysi své babičce žijící na vsi položila tutéž otázku. Babička si tenkrát založila ruce v bok a nad svou dospělou nedovzdělanou vnučkou zakroutila hlavou: "Co si myslíš, děvče? Moje slepice jsou ctnostný! Na snášení vajíček přece slušná slepice kohouta nepotřebuje! Snášení vajíček začne samo, když je slepice dospělá. Kohouta bys potřebovala jen v případě, že bys chtěla odchovat kuřátka."

Takhle jednoduché to tedy bylo, bez otravného kohouta, co by buďto vyřvával nebo nedejbože útočil i na lidi.

Děti také okamžitě na sítích našly inspirativní příklady videí z farem, kde tisíce kvokajících slepic chodí a hrabou na velikém svažitém pozemku a pilné Asiatky jim sypou z pytlů krmivo přímo ven, pod širé nebe. Pak chodí s obrovskými koši a nůšemi a mezi keři sbírají metráky vajec z přírodních hnízd a úplně se prohýbají (ty dívky), když se pokouší uzvednout přeplněné nůše. Všechny členy rodiny popadla okouzlující představa o neodvratné prosperitě takového podniku a začali bájit o velkochovu na obecním pozemku a prodeji biovajec všem sousedům a známým. Čiko hned zkoušel vypočítat návratnost investic při ceně obvyklé za jedno domácí vejce a Pipa se zcela prakticky vyptávala, jak si Henne představuje přístup na obecní pozemek a oplocení dotčeného území.

Protože to všechny bavilo, vůbec se přitom nehádali a ten večer šli v dobré náladě spát.

Následující den v práci jak Henne, tak Pip ve vhodné chvíli nadnesli své plány kolegům. Chtěli zjistit, jestli s tím už některý z nich nemá vlastní zkušenost a případně vyzvědět nějaké rozumy. Jak už to bývá, každý něco věděl nebo navrhoval, objevily se i náznaky nadšení a nelíčený zájem o podrobnosti projektu. Jeden kolega začal vyprávět, že na střeše svého domu chová několik včelstev a že je na to dokonce evropská dotace. A možná že na chov drůbeže se něco podobného vztahuje taky. Jiný mluvil o zabezpečení, protože jeho rodičům pravidelně zakusuje a odnáší slepice kuna z blízkého lesa. Zmínil též nebezpečí ze vzduchu, které hrozí od dravých ptáků. Další se ptal, kolik metrů čtverečních potřebuje k životu jedna slepice a jiného zajímalo, kde se taková nosnice dá koupit. A kde se shání krmivo. Jedna kolegyně se rozbásnila o tom, že o domácím chovu slepic dávno sní, ale v bytě ani na balkóně to realizovat nejde. Takže si alespoň odkoupí všechna nadbytečná vejce, když budou.

Téma přišlo na přetřes i při nejbližším setkání s kamarády. Jedni se divili, " kde na vaší pidizahrádce slepice chcete mít?"  Někteří se smáli a nahlas přemítali, na kolik asi vyjde takové domácí vejce, když člověk pořídí nový kurník, oplocení, krmivo, stelivo a zaplatí pronájem pozemku. Jako příklad uváděli vlastní projekt domácího pěstování rajčata okurek, pro něž hračička pěstitel v malé městské zahrádce postaví zahloubený skleníček s automatickou regulací teploty dálkově ovládaným otevíráním oken. Dále nechá postavit zděné vyvýšené záhony, aby se k práci nemusel ohýbat, instaluje závlahový systém, dá dovézt dva náklaďáky kvalitní zeminy a protože dozrávajícím rajčatům nesvědčí prudký déšť, přimontuje samorolovací stříšky, které se díky čidlům při prvních kapkách samy nad rajským záhonem rozbalí a napnou. A ještě dodejme, že takový moderní kutil nepoužívá obyčejných nástrojů, ale zásadně si pomáhá elektrickou motyčkou a podobnými vymoženostmi. Pak ho i při mimořádně dobré sklizni jedno rajče vyjde minimálně na stovku. Minimálně.

K takovému způsobu zahradničení ale Henne s Pipem neměli sklony. U nich se všechno dělalo ponejvíce ručně (tedy hlavně Henninýma rukama), takže je spíš zajímaly názory skutečných drobných chovatelů vesnického střihu. Ti je v nadšení jen a jen povzbuzovali a nezištně přidávali rady ze života.

Henne se rozhodla ještě pro jeden praktický krok. Zjistila si na úřadě městské části, kdy má starosta úřední hodiny a vypravila se za ním. Důvěryhodně upravená a příjemně navoněná zaklepala na jeho kancelář. Měl zrovna čas a chuť si s někým povídat. Byla vybavena plánkem vytaženým z katastru nemovitostí i fotografiemi hustého houští za jejich plotem. Stačila naznačit, proč přichází, ukázala plochu, o níž by měla zájem, ale než se dostala k prvnímu, klíčovému dotazu, převzal starosta slovo a už je nevrátil. Začal líčit stav silnice, která městskou částí prochází a jíž musí on nechat opravit, popisoval zdlouhavé stavební řízení, které akci předchází a on je hrdinně podstupuje. Pojednal o předběžných dohodách, které má s firmou zajišťující linku místní veřejné dopravy. Vyprávěl o stížnostech ekologických aktivistů, jímž osobně musí čelit, když nechá porazit byť jedinou obecní soušku napadenou kůrovcem.

Zde se pokusila převzít iniciativu na chvíli zase ona, navázala na jeho řeč a označila v plánku budoucího výběhu pro slepice místo, kde jeden z takto postižených stromů stojí. Zeptala se co nejlíbezněji, jestli bude možné ten strom napřed pokácet, než území oplotí, aby někdy sám za silného větru nespadl, když je v takovém stavu. Okamžitě však litovala, že její poslední věta byla tázací. Odpověď totiž následovala a košatila se do nekonečných litanií o desítkách dalších protivenství, kterým osamocený hrdina denně stojí tváří v tvář.

Po hodině a půl už toho měla dost a začala se pokoušet o důstojný odchod z kanceláře s úsměvem na rtech. Sebrala veškerou rozhodnost, povstala ze židle a nabídla: "Možná byste se na ten pozemek mohl přijít podívat, abychom to omrkli v reálu a pak byste mi řekl, jestli pronájem připadá v úvahu. Šlo by to někdy odpoledne?"

Bylo vidět, že nerad ztrácí posluchače, ale už bylo dost pozdě, takže se honem zamyslel a navrhl blízký termín, který oběma vyhovoval. Radostně jí potřásal rukou na rozloučenou, ona si ale nebyla moc jistá, že postřehl, proč za ním vlastně přišla.