kapitola osmá: Už jsou tu

Nejprve se Pip postaral o kurník a voliéru. Když s rozzářenou tváří oznámil, že je objednáno, nastala takřka vánoční atmosféra. Začali se těšit všichni, každý po svém. Očekávání netrvalo ani týden, když přepravní služba dovezla dvě rozměrné bedny. Jelikož doma byla jen Henne, vrhla se na ně nedočkavě s nožem v jedné a šroubovákem ve druhé ruce. Rozpárala krabice, našla návod a začala skládat. Přesně vyřezané díly s předvrtanými dírkami na plastové šrouby, to ji trochu zarazilo, ale pomyslela si, že je to asi kvůli hygienické údržbě. Nejlepší na celé stavebnici bylo, že díly byly očíslované v pořadí, v jakém měly do skládanky přijít. Typicky německá blbovzdorná důkladnost. S takovou podporou se jí snadno podařilo celý domek brzy složit. Když byla téměř hotová, vrátila se domů Pipa. Našla matku zcela ponořenou do nové hračky, a tak jen odložila batoh a hned se přidala.

Když stála celá stavbička na terase, položila Pipa problematickou otázku: "Jak to dostaneme nahoru?" 

No ovšem, v tom rauši Henne vůbec nepomyslela na skutečnost, že k místu, kde má kurník stát, vedou uzoučké a prudké schůdky, které zdolat s takovou bednou v náručí nebude vůbec jednoduché. Pak se budou muset protáhnout mezi kmenem velké třešně a nevysokou kamennou zídkou, takže... Bylo zřejmé, že co se nedostávalo v důmyslu, musí vynahradit nadšení. "Žena proti vodě utáhne tři lodě!", vydala bitevní heslo Henne, a protože jim oběma bylo jasné, že za každou cenu musí být kurník na místě dřív, než se vrátí Pip, daly se do boje. S hekáním a funěním se šinuly krůček po krůčku k vytčenému místu, zakopávaly, narážely do překážek. V bedně to vrzalo až úpělo. Za nemnoho namáhavých minut však domeček stanul na svém místě. Nožky podložené starými fošnami, aby se nezabořil do země. Vypadal rozkošně. Obě ženy byly hrdé až pyšné na sebe, jak se jim dílo podařilo. V tom přišel domů Čiko a zíral na tu novinku, načež ho požádaly, aby je u novostavby vyfotografoval. Kroutil nad tím hlavou, fotografování osob naprosto neuznával, ale ony si připadaly jako lovkyně v džungli, které právě složily krále zvířat a s nohou na jeho plecích teď vítězoslavně pozvedají své pušky.

Kurník skutečně stál a byl tam, kde měl být. To musel uznat i Pip, kterého trochu mrzelo, že na něj nepočkaly. A tak alespoň kriticky zkontroloval, zda jsou všechny šrouby dotažené, zda se všechna dvířka otevírají plynule a nikde nic nedrhne. Rovněž vyhodnotil, jestli podlaha je vodorovná a prozkoumal, kudy a jak budou slepice korzovat. S uspokojením zaznamenal, že ještě zbývá nesložená voliéra a tak alespoň prohlásil, že s ní to bude mnohem horší, až se budou pokoušet napasovat ty dvě věci k sobě. Henne mu to beze všeho odkývala, protože měla na paměti, kolik řečí si dnes ušetřila tím, že kurník složila jen sama s Pipou.

Tato téměř stavební akce byla rozbuškou další události, a to nákupu samotných slepic. Už z dřívějších průzkumů měla Henne vytipovanou farmu, která dodává nejen kuřice, tedy mladé slepičky na prahu dospělosti, ale také krmiva a všelijaká příslušenství k chovu, jako krmítka, pítka, ohrádky apod.

A tak milá pracovnice obchodního oddělení v Polajích jednoho zářijového dne přijala telefonát, ve kterém musela vysvětlovat, která slepičí plemena jsou aktuálně dostupná, zda mají kuřice ten správný věk, zda se snesou mezi sebou navzájem, zda snesou v dohledné době také nějaká vejce a podobně. Henne byla se získanými informacemi spokojená. Každé z požadovaných plemen mělo deklarováno ty nejlepší užitné i charakterové vlastnosti: malou spotřebu, vysoký výnos, holubičí povahu. Takže se nemohou splést. Na rodinné poradě každý člen rodiny dostal otázku, jakou slepici by si přál on osobně. Vybírali si podle barvy, podobně jako některé dámy vybírají svůj vůz. Zajímali se o roční snůšku, ale ta bylo u všech plemen velmi podobná. Začali se těšit ještě víc a doufali přitom, že právě jejich favoritka předvede nejúžasnější výkony a bude přitom krotká a přítulná.

Mezitím bylo potřeba ještě sestavit voliéru a spojit ji s kurníkem. Jelikož této akci velel Pip, nebylo to zdaleka tak zábavné. Napřed se muselo čekat, až bude mít čas. Naštěstí Henne už slepice objednala, takže bylo nutné si pospíšit. Jako obvykle se při práci rozčiloval, pochyboval o vodorovnosti podkladu, vadila mu každá škvíra, která neubíhala rovnoběžně, nelíbilo se mu ukotvení do země pomocí dlouhých kolíků, nezamlouvalo se mu ani otevírání dvířek s pružinami. Podle Henne to bylo skvěle vymyšlené, dokonce dvířka kurníku a voliéry k sobě dokonale pasovala, výškou od země i rozměry. Stačilo to k sobě přiložit a spojit plastovými pásky. Jedním slovem - byla to nádhera! Pip sice bručel, ale i na něm bylo vidět, že je s dílem docela spokojen. Tím pro něj totiž námaha s chovem prakticky skončila. Henne ještě vystlala podlahu kurníku i výběhu slámou, kterou měla původně připravenou na obalení keřů hortenzií proti mrazu, našla v kůlně starý pekáč, který bude na krmivo zatím stačit a našla vhodnou misku na vodu. Obě hnízda vystlala měkkým senem, aby to milé slepičky nepíchalo do zadečku, až budou snášet vajíčka, jak věřila.

Trochu komplikací bylo, že dodavatel živé drůbeže nekompromisně prohlásil, že do metropole zaváží jen o nedělích a oni měli naplánován poslední letošní výlet na kole. Prakticky šlo o zkoušku hodnotového žebříčku: zůstat doma a obětovat slunečnou neděli čtyřem pipkám, nebo trvat na dni stráveném v přírodě s bandou přátel a nechat závozníka, ať si se zbožím nějak poradí sám? Nakonec vyměkl Čiko a zrušil svůj soukromý naplánovaný výlet, aby mohl zboží převzít. To bylo nečekané, leč vítané. V den D vyrazili na výlet, když předtím podrobně instruovali Čika, jako by věděli předem, co se bude dít. Všechno odkýval. Henne každému členu cyklistické výpravy sdělovala své radostné očekávání, že dneska je už přivezou! Dělali si z ní legraci, jak si zasloužila. Odpoledne už to nevydržela a volala domů, jestli jsou slepice na místě. Byly. Ale Čiko byl podle svého zvyku velmi stručný a neměl chuť sdělovat podrobnosti.

Když se večer vrátili domů, okamžitě, ještě v propoceném dresu běžela nahoru k výběhu, který byl ale prázdný. Jak to, vždyť říkal, že je přivezli? Z kurníku se ozývalo jakési harašení, tak přeopatrně nadzvedla víko, tedy celou střechu. Ani na hřadech nebylo nic, zato v obou hnízdech, tom nejtěsnějším prostoru, se tlačili čtyři vyděšení ptáci, jeden bílý, jeden černý, jeden kropenatý a jeden rezavohnědý. Kníkali a ustrašeně hleděli a ani jeden z nich se neměl k pohybu, natož k tomu, aby se předvedl v celé své kuří kráse. Napoprvé se ani neodvážila na ně sáhnut, jen k nim vlídně promlouvala uvítací řeč, ve které jim bylo sděleno, že se nemají čeho bát, že jim tu bude dobře a ve výběhu na ně čeká slepičí jídlo, neboť jim tam už ráno dala trochu namočeného pečiva.

Na zvířata to nezapůsobilo. Nevypadaly, že pochopily a uvěřily, tak si je ještě chvilku prohlížela a pak usoudila, že se potřebují vzpamatovat z cesty, která dozajista znamenala stres. Nechala je v klidu a zavřela zas víko. Bylo potřeba odtahat pytle s krmením do kůlny a instalovat pítka na vodu. Miska se totiž ukázala zcela nevhodnou.

Večer po setmění šla Henne zavřít dvířka kurníku vedoucí do výběhu, aby těm uvnitř snad v noci nebyla zima. U stolu pak probíhala vášnivá debata o tom, jestli otřes způsobený přepravou bude mít vliv na snůšku a kdy se ta zvířátka začnou chovat normálně a budou zobat a hrabat. Byli přesvědčeni, že ráno bude výběh plný šťastně kvokajících slepic.