kapitola jedenáctá: Benedictus

Netrvalo ani dva týdny a k Jenůfě se přidaly další. Vajíček přibývalo a zanedlouho přišel den, kdy poprvé oslavili "plnou palbu", jak pojmenovali stav, kdy za den z hnízda vyberou čtyři kousky. Pipa s Pipou zajímalo především, zda bude dost surovin na hemenex nebo piškotovou roládu. Oproti nim se Čiko a Henne spíše systematicky věnovali evidenci snůšky a radovali se nad každou čárkou. Podařilo se jim vysledovat, že rytmus snášení jedné slepice je víceméně pravidelný, a to: po 4 dny jeden kus, pátý den pauza. Modelovali tento poznatek v tabulce v různých kombinacích a vyšlo jim, že pravděpodobnost získání čtyřikrát sedmi vajec za týden je nulová. Spokojili se s tím bez problémů. Zažívali jakési opojení z pocitu vaječné soběstačnosti.

Najednou se každé do kuchyně přinesené vejce stalo malým svátkem provázeným hlubokým vnitřním uspokojením, které nemohlo mít úplně racionální jádro. Vždyť Pip dál jezdil na týdenní nákupy do hypermarketu a Henne cestou domů z práce nakupovala v pekárně a na farmářských trzích. O skutečné potravinové soběstačnosti si mohli nechat jen zdát. Ostatně, jejich kamenitá, stinná a prudce svažitá zahrádka nedávala žádnou naději, že by se na ní podařilo vypěstovat dost potravin pro výživu třebas jediného člověka. A přece. Pip se nyní pokaždé hrdě nafukoval, když s vozíkem projížděl kolem regálu s vejci a v duchu si představoval ta, co má doma. Mnohem lepší! Domácí!!! Dokonce mu připadalo, že ta jejich vejce mají vlastní nezaměnitelný charakter. A tahle, anonymní a tuctová už brát nemusí. Čiko mu už dříve s velkou vervou bránil v nakupování těch nejlevnějších vajec z klecového chovu, říkal tomu "vajíčka od mučených slepiček". Vždycky při uklízení nákupu do lednice kontroloval kódy na krabičkách, jestli náhodou nezačínají trojkou. To by byl rachot.

Zavedli si dokonale jednoduchý systém vlastního značení. Na vrchol každého kousku měkkou tužkou psali datum, kdy vejce spatřilo světlo světa. Tak bylo zajištěno, že v zásobníku chladničky nikdy nezůstávalo žádné starší než týden. Spotřeba této komodity zcela přirozeně stoupla, protože domácí vejce od rozmazlovaných slípek přece nemohou zdraví škodit. Když jim i přesto tak trochu přebývalo, začali je rozdávat jako malé dárky svým příbuzným, přátelům a sousedům a dělalo jim to úžasně dobře. Ani snad ne tolik samotné dávání, jako hrdost, se kterou bylo možné říci: "Ty jsou od našich slepiček."

Sem tam se stávalo, že se ve výběhu se našlo poněkud fluidní vejce, jen obalené pevnou blánou, avšak bez skořápky. Jindy se povedlo úplně miniaturní vajíčko nebo vyšlo jaksi křivé, jakoby se skořápka v určitém místě srazila. Jednou našli dokonce obří, dvoužloutkové. Přičítali to začátečnickým chybám nezkušených nosnic a nijak jim to nevadilo. V naprosté většině případů se totiž zcela bezvadná vejce nalézala právě tam, kde měla být, a sice v hnízdě.

Zvykli si je pouštět z výběhu a nechat hodinu, dvě, ať se pasou. Zpočátku se holky držely v rozumných hranicích a když došly přece jen trochu dál (tedy mimo pozemek), samy se soumrakem přicházely nazpátek a bez potíží naskákaly zase dovnitř. Henne zkušela různé metody, jak je přilákat zpět v případě, že je nutné např. odjet a být si přitom jist, že nikam neutečou. Nejprve zkusila klásky pšenice, kterých měla pár hrstí schovaných na vánoční dekorace. To fungovalo bezvadně. Zahlédly klásek a už cupitaly za ním, stačilo jen kráčet před nimi a dávat pozor, aby si ho samy předčasně z její ruky nevyškubly. To se pak zastavily na místě a zobákem vytloukaly zrnka, aby je vzápětí sezobaly závodním tempem. Jenůfa vypozorovala, že tato žádaná lahůdka je schovaná v malé nářaďové kůlně za domem a jakmile se naskytla příležitost, vlezla tam šmejdit. Dělala přitom takový rámus, že to okamžitě přivolalo Henne, která kromě popadaného nářadí s úžasem spatřila kbelík od primalexu, který sám od sebe jezdí po podlaze. Vysvobodila Jenůfu a počastovala ji kázáním, měla ale dojem, že slova nepadají na úrodnou půdu.

Časem klásky došly a bylo potřeba nalézt nové lákadlo. Osvědčil se zelený ptačinec. I ten byl mezi slípkami velmi populární. Nebyl však ničím proti listům salátu. Stačilo zavolat: "Holčičky, koukejte co mám!" a zamávat salátem u klece. A už se slepice řítily po svahu vzhůru a překonávaly přitom veškeré terénní překážky jako nic. Vrhaly se za ním do výběhu jako zblázněné. Ačkoliv tím podávaly obdivuhodné sportovní výkony, Henne trochu mrzely takto očividné hrubě materialistické projevy. Neztrácela však víru, že i tato zvířátka dokáží vnímat jiné hodnoty, než jen žvanec.

Učinila tedy pokus. Sedla si na zídku vedle otevřených dvířek a začala zpívat latinskou píseň Benedictus od Karla Jenkinse. Má pěknou melodii s výraznými intervaly a plyne velmi poklidně, až magicky. Po chvíli s úžasem zaregistrovala, jak se slepice zvědavě stahují k ní a lezou klidně dovnitř, kde se následně dávají do hrabání a zobání ve zcela relaxačním tempu. Bylo to neuvěřitelné. Ačkoliv na slepici nejsou vidět žádné uši, ona nejspíš slyší moc dobře. A zdálo se dokonce, že i rozumí. Henne nabyla důvěru v to, že kulturní duše slepice existuje a představovala si růžově, jak ji bude dále rozvíjet a kultivovat. Další dny tedy zkoušela hru na flétnu, která slepice zajímala rovněž. Ve zpěvu vystřídala několik pomalých písní a pokaždé se opakovalo totéž. Po nějakém čase však zájem slepic o hudbu zvlažněl a nezbylo, než k ní opět přidat trochu salátu, který byl přece jen nejspolehlivějším prostředkem rychlého návratu.

Lehce zklamaná Henne si z toho vyvodila dva závěry:

1. Slepice se od člověka liší jen málo. Nikdy se nemůže stát citlivým a milujícím tvorem, který by kráse a vztahu dal přednost před žvancem. Člověk tu naději má.

2. Slepice se od člověka liší zásadně. Vlastním tělem zcela samozřejmě a bez nároku na vděk či odměnu produkuje prvotřídní superpotravinu, kterou člověku nezištně přenechává. Je tedy jednoznačně užitečná.