kapitola devátá: Vycházky

Ráno však bylo stejné jako večer, alespoň co se týká slepičí aktivity. Henne otevřela kurník, nastražila čerstvé lístky salátu, přidala kukuřičný šrot a těšila se, až slepičky osvěžené spánkem a již uklidněné po přestálém napětí vyběhnou ven a dají se do zobání. To se nestalo. Opatrně zvedla stříšku nad hnízdem, kde byly natěsnané všechny čtyři a podrážděně kvokaly. Odvážila se je rukou trochu popostrčit a hle - jedna po druhé sice váhavě, ale nakonec přece vylezla ven a začala se rozhlížet po výběhu.

Henne byla bez sebe nadšením. Chtělo se jí skákat a tleskat samou radostí. Jsou chovateli slepic! Doopravdy!! Přestože žijí v metropoli a navzdory tomu, že se zatím nepodařilo uskutečnit velkolepý plán s otevřeným výběhem!!! I když jako praví inkousti nikdy neměli dříve s užitkovými zvířaty nic společného. Dokázali překročit svoje hranice a dovolili si něco tak obyčejného a prastarého, co kdysi mívala i ta nejchudší rodina bezzemků, když v síňce s hliněnou podlahou stloukla bednu se vstupním otvorem, nastlala dovnitř seno a se slepicemi se pak dělila o jídlo i střechu nad hlavou.

Žel, bylo pondělí, a tak musela pospíchat do práce, navzdory povznesené náladě, kterou se nechala unášet. Nemohla se už dočkat, až se vrátí domů a se slepičkami se potěší. Dozorem nad novými členy domácnosti přes den byl pověřen Čiko, jež svou spolehlivost již prokázal.

Navzdory romantickým představám, které si Henne vytvářela a jež ji téměř nadnášely, však stále ještě vystrašené kuřice venku sezobly každá několik zrnek a po krátké chvíli se zase vrátily do hnízda, kam se namačkaly jedna na druhou a zpracovávaly svůj stres. Čiko odpoledne hlásil, že celý den sedí uvnitř a jen pokvokávají. To byla výzva: naše slepičky by měly být sebevědomé a pěkně vypasené! Došla rázným krokem ke kurníku, otevřela víko a jednu po druhé vystrkala otvorem ven. Zavřela padací most a slepice se ocitly ve výběhu plném laskomin bez aktuální možnosti návratu. Sedla si vedle klece a začala o nich přemýšlet, zatímco je pozorovala.

Byla to ještě kuřata. Hubená, teprve s náznakem hřebínku, vystrašená, ale nádherná. Každá měla jinou barvu peří, očí, pařátů a podle Henne byly nádhernější, než exotičtí papoušci. Usoudila, že nastal správný čas na polidšťování a tak jim zkoušela dávat jména. U té své, což byla zrzka, měla jasno. Od samého začátku to byla Jenovéfa, familiárně řečeno Jenůfka. Pip měl kropenatou, o té bylo také předem rozhodnuto, že se bude jmenovat Juliana, jednoduše Jůlinka. Čiko prohlásil, že slepice je prostě slepice a ta jeho bílá se nijak jmenovat nebude. Proto jí tajně začala říkat Hildegarda, krátce Hilda, ale jen, když Čiko nebyl nablízku. O té černé, která měla překrásně měňavé peří, měla rozhodnout Pipa. Trvalo jí to několik dnů, problém konzultovala i se svým přítelem a pak prohlásila, že to bude Nazgûl. Prý je černý jako její duše.

Teď však pozorovala ty nedůvěřivé a stále ještě vystresované ptáky, jak ochutnávají, obhlížejí svoje nové území a napadlo ji, že v Polajích to asi nebyla žádná idylka a oni jsou vyplašení už proto, že se poprvé v životě mohou volně pohybovat a protahovat si křídla, což dělaly nápadně často. Vždyť dodávka, kterou přijely sem, byla plná děrovaných, ale uzavřených přepravek naskládaných na sebe a napěchovaných živou drůbeží. Čiko líčil, že se mu vůbec nedařilo dostat je odtud do kurníku, že je musel v podstatě vysypat obrácené hlavou dolů. Lekaly se každého silnějšího zvuku z nedaleké silnice, vyděsil je i místní rozhlas. Potřebují tedy čas. Nechala je dvě hodinky ve výběhu a pak zase spustila padací most. Téměř okamžitě to zpozorovaly a svižně se vrátily dovnitř , aby se nacpaly zpátky do hnízd. Bude to s nimi ještě práce.

V následujících dnech to dělala stejně, vystrčila je ven a přinutila je tam zůstat delší dobu, takže brzy už vylézaly dobrovolně a nevracely se hned do domečku. Henne si jen dělala starost, že nespí na hřadech k tomu určených, ale v hnízdech, která jsou potom plná trusu, místo aby do čistého sena snášely výhradně vejce. Vymyslela proto další výchovnou pomůcku. Stloukla z odřezků dřeva jakousi nepovalitelnou bariéru, kterou před večerem vkládala do hnízda, aby tam slepice nemohly vlézt. Musely tak, chtě nechtě, hřadovat na určených místech a také si na to za nějaký čas zvykly. Z toho vyplývalo pozitivní zjištění, že slepice je učenlivý tvor, alespoň do určité míry.

Dalším zjištěním, ne už tolik radostným, bylo to, že slepice navzdory dennímu odklízení nepořádku prostě ... přeci jen trochu smrdí, jako každé slepice. Henne i Pip se však rozhodli, že pro ně to bude vůně, protože k jejich slepičkám patří. Denně se jim musela měnit voda, protože do ní při hrabání nametaly hlínu, slámu i bobky, jídlo zahrabávaly a zase vyhrabávaly, kálely si přímo do krmítka... jednoduše, slepice byla čuňata. A tak se pítko se zavěsilo na tyč, pořídilo se krmítko na nožičkách a se speciálním deklem, aby mohly zobat, ale nemohly do něj lézt.

Denně u nich vysedávali, nabízeli jim z ruky žížaly, zelené snítky ptačince, pozorovali je a časem je napadlo, že by holky potřebovaly trochu víc místa. Výběh byl pokaždé rozhrabaný jak zákopy první světové války po minometném útoku. Znovu a znovu zasypávali vzniklé jámy, až Pipa napadlo, že slepice by měly také mít nějaké vycházky mimo svůj areál. Henne ho varovala, protože si nebyla jistá, jak dobrovolně se slepice budou vracet zpět do výběhu, ale Pip se nedal, jsa přesvědčen, že už jsou ochočené a vrátí se samy. Vybral si jednu slunnou neděli a otevřel dvířka výběhu.

Netrvalo dlouho a byly venku. Rozhlížely se po nové dimenzi světa bez drátů klece a s úžasem ozobávaly všechno zelené, co zbylo z léta na záhoncích, pařátkem zkoušely hrabat hlínu a dokonce sem tam nacházely nerozumné červíky, kteří se bez odporu nechali sezobnout. Ta událost byla fotografována a provázena upřímným zájmem celé rodiny. Radovali se, jak šikovně zdolávají značná převýšení v podobě zídek a schůdků. Asi za půl hodiny je to přestalo bavit a šli si po svém. Nemohou celou neděli věnovat slepičí promenádě. Pip se svým hejnem osaměl a poklidné pozorování se pomalu proměňovalo ve snahu zabránit jim, aby se ve své zvědavosti nerozprchly zcela mimo pozemek. To by při miniaturních rozměrech zahrádky nebylo nic těžkého. A tak se pokusil je: a) sehnat zpátky do hejna, b) dovést k výběhu, c) chytit a přenést do výběhu. Nedařilo se ani jedno z toho.

Za další půlhodinu vyšla Henne z kuchyně a viděla Pipa, jak se prudkými přískoky pohybuje po zahrádce, prodírá se křovím a vykřikuje věty jako : "Pojď sem! No tak! Ty potvoro! Ale ne! Do pr...", a tak podobně. Nebylo to nic platné. Drobné slepičky ovládaly umění rtuťovitého pohybu a úniku do nepřístupných míst, takže jejich pán a majitel se cítil trapně, jak ho slepičky doběhly. Henne se samozřejmě smála, protože vidět svého manžela provádějícího takové pohyby bylo k popukání, zároveň si ale uvědomila, že jí to čeká také, protože mu bude muset pomoci. Pomalu se přiblížila k jedné z nich a pak se bleskurychle sehnula a čapla ji z obou stran, aby dotyčná nemohla máchat křídly. Bylo to. Hned se cítila jako zkušená vládkyně statku způsobilá udílet dobré rady: "Musíš být rychlejší než ona a nezaváhat."

Přenesla dotyčnou ke kleci a vsunula ji dovnitř. Totéž se za chvilku podařilo i Pipovi a vítězoslavně si svůj úlovek nesl k výběhu. Další dvě slípky byly zarputilejší a nechtěly se nechat chytit. Nakonec  pomohla lest. Henne měla v kůlně schovanou trochu pšeničných klásků a ty jim ukázala. Obě se mohly přetrhnout, aby je získaly a tak křepce vyskákaly schody a docupitaly po cestičce až k výběhu, kde se jim konečně dostalo vytoužené odměny. Oba chovatelé si oddechli, že první slepičí vycházku mají za sebou.

Pip s Čikou jejich snahu vyhodnotili kroucením hlavou a Pipa podotkla, že se soumrakem se slepice samy ukládají ke spánku, možná by proto bylo lepší počkat a pouštět je ven až před večerem, kdy je větší pravděpodobnost, že se budou vracet dobrovolně a v klidu.

Jak jinak, měla pravdu. Od té doby své hejno pouštěli na poklidné podvečerní vycházky a k návratu už nebylo potřeba žádného násilí na zvířatech.