kapitola čtvrtá: Dokonalá recyklace

Té chvíle se dočkala brzy. O víkendu si takhle v podvečer hověli v zahrádce. Na pracně vybudovaný rovný plácek s výhledem do kraje si totiž nedávno instalovali pěkné posezení. Každý si něco četl. Pip se před několika týdny překonal a sehnal úchvatnou recyklovanou zahradní lavičku vyrobenou údajně ze starých bangladéšských člunů. V pravém slova smyslu se tedy jednalo o upcyklaci - povznesení starého krámu na nový, docela jiný užitečný předmět. Teď se však věnoval teorii jazzové hry a Henne pokračovala ve studiu permakulturních zákonitostí. Zrovna se zabývala problematikou uzavřeného cyklu v zahradě, kde se zbytky vypěstovaných plodin vrací zpět k obohacení půdy, když Pip dostal chuť na kávu a ona na něco sladkého, tak pro to odešla do kuchyně. Jak odkládala skripta, vypadla z nich pokreslená záložka a Pip si toho hned všiml. Sebral ji ze země a začal ji prohlížet. Když se Henne vrátila s kávou a bublaninou, zvedl obočí i ruku se záložkou a nasadil výraz školního inspektora, který právě nachytal ředitele vesnické malotřídky na chybějící údaje v matrice.

Hned pochopila, že myšlenka, byť jen ztvárněná prostým náčrtkem, našla svůj cíl a ťala do živého. Pip se zeptal, i když odpověď nejspíš dobře tušil: "Co to má znamenat?"

Postřehla v jeho hlase tón zájmu se zvláštně laškovným odstínem. "Co myslíš?" Oddalovala přímou odpověď, protože si moc přála, aby právě tenhle nápad/projekt dopadl na úrodnou půdu.

"To má bejt kurník se slepičkama?"

Nadechla se až do břicha, narovnala ramena, vypjala hruď a s plným tácem v rukou pronesla slavnostním hlasem: "TO JE NÁŠ NOVÝ PROJEKT, který naši vezdejší existenci povznese ke zcela novým kvalitám."

Schválně řekla NÁŠ, aby mu bylo jasné, že s ním počítá jako se spolustrůjcem a hybatelem budoucích dějů. A protože Pip mlčel a dál držel obočí tázavě (a teď už i trochu pobaveně) pozdvižené, bez otálení položila občerstvení na okraj pěšinky porostlý lesními jahodami a pokračovala stejně oficiálním, avšak naléhavým tónem: "Pohleď na toto schéma," vytasila se s funkční analýzou slepice na straně 35. Naše zahrádka je sice malá, ale z kuchyně vychází spousta zbytků, které se nedají přihodit na kompost a proměnit v humus. Snědly by je slepičky a dostali bychom za to čerstvá, domácí, prvotřídní vajíčka, ze kterých by sis (ty) mohl dělat (své oblíbené) knedlíky ve vajíčku, vařit je a smažit na všechny způsoby, já bych z nich pekla žluťoučké bábovky a nadýchané bublaninky... Oko jim oběma padlo na docela povedenou bublaninu na talíři, která ale ve světle té budoucí byla docela bledá až nezdravě bílá. A k tomu všemu bychom získali skvělé hnojivo, snad nejlepší ze všech. Protože to se o slepičincích říká." Nadechla se, aby pokračovala ve výkladu, ale postřehla, že Pip nepotřebuje další argumentaci, protože se chytil a tak mu přenechala dialog.

Přisedla si k němu a on ji objal kolem ramen. Představil si, jak se staré zbytky pečiva a nedojedených jídel proměňují v bezchybně vejčité tvary. VLASTNÍ DOMÁCÍ VAJÍČKA!!! Dokonalá recyklace nevábných věcí v lákavé (slovo upcyklace neznal), to musel uznat. A navíc, měl rád, když se nahlas a s takovým zaujetím pouštěla do snění o společné budoucnosti. Snění je fajn.

"A kam bys je chtěla dát?" Otázka to byla více než případná, protože jejich třísetmetrová zahrádka připomínala obří schodiště, po kterém asi padesát let žádný obr neprošel. Na každé pídi uzoučkých skalnatých terásek něco rostlo, pokud tam zrovna nestála suchá zídka nebo jiný stavebně-technický útvar. Najít dva vodorovné čtvereční metry v kuse nebylo možné. Všechno se tam vlnilo v horizontálním i vertikálním směru, takže takový kurník by mohl jedině levitovat na nestejně dlouhých nožkách, aby se v něm slepice stále nekutálely k jedné stěně.

"Podívej se tady na ten nevyužitý svah", ukázala rozmáchlým gestem na obecní pozemek za plotem, "samé ostružiní, maliní a náletové jasany. Každý rok se namáhám, aby toho veřejného roští nebyla plná i naše zahrádka. Kdybychom si ten kousek pronajali, vytvořili terásku pro kurník, mohly by tam naše slepičky běhat, hrabat, zobat, a my bychom tím jen získali!"

Pipa to začalo bavit. Už viděl hejno veselých slepic, jak mu denně snesou košík vajec, na kterých si pochutnává on i jeho rodina a protože se mu ta představa zalíbila, přestal se zaobírat technickým provedením projektu a přistoupil na hru: "A co jsou tady ty jména? Tak by se měly ty slepičky jmenovat?"

"No ano," přitakala radostně, "jakmile mě osvítil ten slepičí nápad, hned se mi to z hlavy samo od sebe vysypalo!"

Znovu pročítal seznam navrhovaných jmen. "Ale já bych chtěl Hildegardu z Bingenu nebo Julianu z Norwiche. Nebo obě! Přece si snad můžu vybrat jména pro svoje slepice?"

Byla překvapená, protože nečekala tolik vášně pro drobný detail: "Středověké mystičky a světice? Myslíš, že se to se pro slepice hodí víc?"

"A proč by ne? Poslouchej, jak to zní: Hil-de-gar-da, Ju-li-a-na... Každý by měl mít právo pojmenovat svoje slepičky, jak bude chtít, " dodal bojovně.

Znala jeho oblíbená témata, mezi něž patřila i středověká hudba a mystika. A hned si pro sebe řekla, že jeho zájem o projekt rozhodně stojí za pár drobných ústupků. Navíc jí ty návrhy připadaly vtipné. Takže místo polemiky jenom uznale přisvědčila: "No vidíš, jak tě ta myšlenka inspiruje. Samozřejmě, každý si svoje slepičky pojmenuje sám." Když už mluví o "svých" slepičkách, je to hodně dobré. 

"A kolik jich vlastně budeme mít? Jak velkej bude kurník?"

"To ještě promyslíme, prozatím můžeme začít se starostou vyjednávat o pronájmu nebo odkupu."

S takto nadějně uzavřeným prvním kolem rozhovorů o slepicích a kurnících se pustili do bublaniny, která nebyla sice žlutá po domácích vejcích, zato byla z jejich třešní a i toto pomyšlení bylo velmi uspokojivé.