21.  I když máme po sezóně

Naše lednička je potměšilý přístroj. Jeden by předpokládal, že co tam vloží, později najde. Není tomu tak. Jistě tušíš, milý čtenáři, že jev má přirozené vysvětlení, kterým jsou další členové domácnosti. Samozřejmě, že se potraviny uskladňují, aby je někdo později snědl. Ale co když se tam začnou objevovat věci, které jsem nenakoupila a mizet jiné, se kterými jsem coby výchozí surovinou počítala? I zde je řešení záhady prosté: na scénu přichází částečně utajený subjekt, který zatím není členem naší domácnosti.

Už to v duchu slyším - proč o tom píše tak složitě? Inu, jsou pod sluncem některé věci tajemné až zázračné, o kterých není dobré křičet ani hloupě žvanit. Patří k nim patří početí, narození člověka nebo zamilování (a pro úplnost musím dodat i odchod z tohoto světa, ačkoliv se mi to sem tématicky vůbec nehodí). Všechny ty stavy a okamžiky jsou mimořádné, protože se člověk dotýká něčeho, co jej přesahuje a ocitá se tak trochu v jiné dimenzi.

Mým dnešním tématem je tedy zamilování. Nikdy se neposmívám malým dětem, když z přesvědčení prohlašují, že už mají vybraného ženicha. Holčička, která ve školce propadla kouzlu našeho předškoláčka a rozhodla se, že mu půjde za nevěstu, měla pro své rozhodnutí dokonce i pádný podpůrný argument. V dětské šatně mi oznamovala vysokým skřítkovským hláskem: "Já mu budu važit! Já mám doma nádobíčko!" Proti tomu se nedalo nic namítat. Která mladá nevěsta dnes umí vařit...

I má dcera dobře chápe, že láska prochází i žaludkem, a tak pilně zhotovuje laskominy slané a sladké. Jelikož má její protějšek v oblibě čokoládové a tvarohové dezerty, stává se přebornicí v přípravě cheesecaku. Naše lednička oplývá tvarohem, který vždy naráz zmizí, objevují se tam neobvyklé omáčky, pochutiny, zásoby másla, šlehačky, v mrazáku pak ledové kostky ve tvaru dinosaurů a jiné kuriozity. V kuchyni to voní až běda, avšak téměř veškerá produkce zmizí v zavřených plastových krabicích v hloubi batohu a slyšíme už jen od dveří: "Tak ahoj, uvidíme se zítra večer!" My, co jsme zbyli doma (a ještě ke všemu bez dortu), na sebe koukáme a nemáme slov.

Já jsem v době své zamilovanosti nebyla nijak zdatná kuchařka. Vařením bych moc bodů navíc nezískala, tak jsem raději svému milému i sobě ušila originální větrovku nebo péřový spacák. To bylo za hodně kreditů. Svou životní lásku jsem prožívala na dálku, v papírových dopisech a předem domluvených telefonátech. Když jsme jeden druhého jednou za měsíc navštívili, bylo to těšení málem na infarkt. Pak jsme se na konci víkendu u autobusu loučili a oba jsme buleli, že se zase tři týdny neuvidíme. Pravdou je, že rozluštit rukopis mého chlapce (a nyní manžela) i pro zamilovanou dívku bylo nanejvýš obtížné. Ale to rozechvění, když člověk skrz kulaté dírky v poštovní schránce zahlédl obálku se známým šablonkovým písmem a růžová mlha, která mě obklopila, když jsem ji pak chvějící se rukou otevírala, to byla výživa. Adrenalin i endorfin proudil krví ve velkém.

Nemá smysl fňukat, že už je to pryč. Ze zamilování je dávno něco jiného a neříkám, že horšího, ale někdy se mi po takovém tom sladkém chvění v břiše a svírání u srdce stýská.

Naši mladí mohou chatovat téměř nepřetržitě (snad s výjimkou povinných úseků pracovní doby) a kromě datového proudu téměř nepotřebují více. Papírové dopisy už neznají. Randí  ale úplně stejně jako my, jen si k tomu můžou dovolit občas chodit do kaváren a na večeře. My jsme při našich tehdejších příjmech raději chodili za ruku v parku, a to i v mrazu. Ano, vzpomínám na velmi chladnou sobotu v listopadu 1989, kdy se naši spoluobčané shromáždili na Letné k velkým protivládním protestům. A my dva jsme na Kampě poněkud nestátotvorně a soukromě prožívali tiché štěstí, že jsme spolu.

A třebaže zamilovaným trochu závidím a přeji zároveň, je jisté, že hodně hezkého zůstalo pro nás středo-věké i teď, když už máme dávno po sezóně. Však od sametové revoluce za pár týdnů uplyne 30 let!