16. Co kdo zasel, ať si taky sklidí

Nedá se nic dělat, teď není čas lenošit. Brzy na jaře jsme my zahrádkáři jenom obhlíželi a plánovali. Pak jsme zabořili své rýče, motyčky a prsty do země. Piplali jsme a pěstovali, přečkali mrazíky i sucho a teď nastaly dočista ideální podmínky. Jsou velmi dlouhé dny se spoustou světla, je zalito a udělalo se teploučko. A tak veškerá živá zelená hmota vystřelila ke svému vrcholnému cíli - zplození semen a předání štafety další generaci. To je naše chvíle.

Pospícháme, abychom rychlému a nezadržitelnému procesu vstoupili do cesty a získali z něj něco pro sebe. Voňavé natě sklízeli dřív, než vyženou do květu, anebo květy sbírali dřív, než začnou zrát semena. Je to závod, je to boj. Dneska jsem vyšla s košíkem pro bezové květy do sirupu a viděla, že na mladé maliní a kopřivy už je definitivně pozdě. Za dva týdny už bude konec i s bezinkami a nezbude než čekat, až zbylá květenství dozrají (na likér, pochopitelně).

Co se nasbírá, musí se dobře sušit. Usušené je potřeba dobře uskladnit. Uskladněné je pak potřeba občas prohlížet, brát do rukou, míchat z toho směsi do čajů. Vypuzovat vlhkost, moly, pavouky. Prostě, sdělte mi nějaký důvod, proč nejít do lékárny a nekoupit si hotovou, profesionálně připravenou bylinkovou směs na to či ono.

Zřejmě to není proto, abych ušetřila padesát korun. Baví mě ta souhra (někdy i protihra) s přírodou. Chci mít nějaký podíl na její vitalitě, připomínat si, že i já jsem z říše animalia a do přírody patřím. Chci svým přátelům připravovat dárky, které se neplatily penězi, ale láskou a vlastní prací. A baví mě připomínat si, že práce rukou moje předky odjakživa zachraňovala před civilizačním blbnutím, planým snílkovstvím, plácáním nesmyslů a převracením hodnot naruby.

Jenže to všechno znamená, že vstanu, vezmu nůžky, košík, někdy i rukavice a vypravím se ven. Ne tehdy, kdy se mi zrovna chce, ale když je pravý čas tam venku. A tak shledávám, že rozdíl mezi snem a jeho naplněním spočívá v maličkosti. Nebýt líná.