1. Ptačí hodinka
Od chvíle, kdy jsem se stala hobby chovatelkou slepic, se poněkud proměnil můj náhled na ptactvo. Ani předtím jsem nebyla málo všímavá a dojímali mě drobní zpěváčci, obdivovala jsem jejich pohyblivost, obratné lety a přistání, neustálý pohyb a rozmanitý zpěv.
Jakmile jsem však začala zblízka každodenně pozorovat život kura domácího, studovat jeho pohyby, chování, chutě a další věci, vyrostl ve mně takový pocit spříznění a porozumění, jako bych snad ochutnala kouzelného bílého hada. Se všemi ptáčky jsem ochotná si hned povídat, okamžitě se usmívám od ucha k uchu a nejspíš působím jako blázen. Je mi to jedno.
Nedávno jsem s pomocí kelímků od jogurtu a rozpuštěného sádla vyrobila výživné semínkové kužely a rozvěsila je na dobře pozorovatelné větve v zahrádce. Když jsem je pak jednoho lednového dne našla obsypané hejnem mlynaříků dlouhoocasých, div jsem neskákala radostí.
Zrovna včera jsem se dala do řeči s městským holubem, který navzdory silnému větru a chladu obcházel svůj rajón, autobusovou zastávku a vytrvale hledal drobečky, které vypadly z lidského rohu hojnosti. Čtvrthodinové čekání na autobus v takovém počasí je dost otrava, tak jsem si vytáhla z kabely hořickou trubičku, která tam šťastnou shodou okolností čekala připravena na zlé časy a začala z ní uždibovat. Kde se vzal, tu se vzal, už tu byl holoubek v modrošedém kabátku a začal šmejdit kolem mých bot. Trubičku ne, ale v nákupní síťovce se našla celozrnná houska. Začala jsem z ní odtrhávat malilinké kousky a postupně mu je servírovala. Vítr ty kousíčky odnášel, ale ptačí houževnatost byla velká. Když jsem usoudila, že toho bylo dost, přestala jsem mu házet. Ale on popolétl a usedl na mou síťovku. Tak ty takhle? Dobře, přemluvil jsi mě. A házela jsem mu dál, do chvíle, než konečně přijel můj spoj.
Ano, vím, že krmit holuby ve městě se nesmí, ale statečnost a vytrvalost, se kterou bojoval o další den svého přežití, nešla přehlédnout. Prostě mě dojala a přemohla.
Dojetí docela jiného druhu mě však čekalo dnes při návratu z práce v brzkou odpolední hodinu. Na cestě pod naším domem jsem uviděla několik čerstvých bílých peříček. Sevřelo se mi srdce zlou předtuchou a když jsem si uvědomila, že neslyším kvokanou zdravici, kterou mě moje holčičky vždycky vítají, s velkou obavou jsem zvedla oči ke kurníku, který je umístěn jako vyhlídková věž nad opěrnou zdí v naší ulici. Bylo to zlé. Místo poskakujících slepiček jsem zahlédla jen chomáče světlého peří na mřížce klece a zrzavou hromádku, která ještě před nedlouhou chvílí byla mou milou Matyldou. Zmocnil se mě žal a pláč, který se mnou cloumá ještě teď. Nejsem tak odolná, jak jsem se domnívala. Když se tohle stalo před rokem se starými, dosluhujícími kvočnami, byla jsem vlastně ráda, jak přirozeně se jejich odcházení vyřešilo. Ale liško, ty nenechavá liško! Teď se na tebe zlobím. Proč jsi je tak zmasakrovala? Proč všech pět? Tušíš vůbec, že i teď, v zimě, dávaly klidně pětadvacet vajíček týdně? A v létě přes třicet? Za necelých jedenáct měsíců, co byly u nás, daly 1.232 kusů!!! Všechno to mám v tabulce. A když jsem dneska dopisovala posledních pět čárek, zase se mi koulely slzy po tvářích. Každá z těch dobraček nechala na rozloučenou své poslední dokonalé vejce. Pro tuto chvíli s chovatelstvím končím. Moje tendence s láskou přilnout k živým tvorům je příliš intenzivní a tím i nebezpečná.
Nedávno jsem v nějakém časopise našla obrázkový formulář k takzvané "ptačí hodince", pravidelnému ornitologickému průzkumu. Vy jako amatéři po dobu jedné hodiny pozorujete blízké krmítko, zapisujete druhy a počty ptáků, kteří se tam objevili a data pak posíláte k odbornému zpracování. Jednou se k tomu určitě připojím. I moje babička jako stařenka před smrtí sedávala na svém balkónu, pozorovala zpěváčky na krmítku a povídala si s nimi. Byla to jedna z jejích posledních radostí. Totéž jsem zaslechla v posledním rozhovoru s doktorem Zdeňkem Mahlerem, úžasným to vypravěčem velkých lidských dramat. Mluvil o tom, jak v zahradě pozoruje ptáčky, krmí je a povídá si s nimi, že zažívá zázrak, kdy si s nimi rozumí a oni se ho nebojí.
A tak, milí ptáčkové, maličcí i velcí, jste požehnáním pro tenhle svět. Přinášíte lidem radost, předvádíte jim, že jde žít i bez starostí o zítřek a oživujete smutná místa svým pohybem, barvou i zpěvem. Děkuji za všechny šťastné hodinky, kdy jsem vás mohla pozorovat. Doufám, že jich bude ještě hodně.