1. Milostivé léto

"Padesátý rok posvětíte a vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům. Bude to pro vás léto milostivé, kdy se každý vrátíte ke svému vlastnictví a všichni se vrátí ke své čeledi." (Levitikus 25, 10)

Bez obav, nechystám se psát své první kázání. Chystám něco docela jiného. To, co jsem výše citovala z Mojžíšových knih, má totiž ještě širší záběr. V Izraeli bylo samotným Hospodinem nařízeno:

a) Šest dnů pracovat a sedmý den odpočívat.

b) Šest let obdělávat pole a vinice a sedmý rok je nechat odpočívat ladem.

c) Sedmkrát sedm let být ekonomicky aktivní, kupovat a využívat otroky, nemovitosti od zadlužených sousedů, ale padesátý rok je propustit na svobodu a rodové vlastnictví vracet původním majitelům.

Netvrdím, že do toho vidím, ale připadá mi, že tohle starověké nařízení umožňovalo opravdu důkladný restart, a to v pravidelných intervalech. Poskytovalo novou šanci všemu a všem. Jak fungovalo tenkrát v Izraeli, pochopitelně nevím. Ale jak bude fungovat u mně, se právě chystám zjistit. Aniž bych se srovnávala s vyvoleným národem starověku, myšlenka "milostivého roku" mě už dlouho dráždí.

Bod a) je odjakživa nepostradatelnou složkou mých týdnů. I moje vždy uhoněná a upracovaná maminka sedmý den bez výčitek svědomí odpočívala. Od ní jsem se naučila, že to jde a že člověku nic neuteče. Takže dál.

Bod b) je k aktuální interpretaci poněkud obtížnější: "Šest let budeš osívat své pole, šest let budeš prořezávat svou vinici a shromažďovat z ní úrodu, ale sedmého roku bude mít země rok odpočinutí, slavnost odpočinutí, odpočinutí Hospodinovo. Nebudeš osívat své pole ani prořezávat svou vinici...... Co země v odpočinutí sama zplodí, bude vaší potravou...." (Levitikus 25, 3-6)

Nemám pole ani vinici, které by mě živily, jen svou učitelskou profesi a určité znalosti některých textilních řemesel. Jsem tedy skutečně zvědavá, jaké "plody" přinese můj učitelský úhor. Pro jistotu jsem si něco nasušila do zásoby, protože mám opodstatněnou obavu, že orgány státní správy nebudou mít zájem o vznešené biblické myšlenky, pouze o mé příspěvky na zdravotní a sociální pojištění.

Bod c) je velkou výzvou. Jde tu o propouštění otroků na svobodu a návrat "ke svému vlastnictví". Nejsem si vědoma hmotných statků, které by někde čekaly, až se jich znovu ujmu. A také bych nerada přeháněla řečmi o otroctví. Jen po těch letech ve školství cítím, že trocha té svobody mi prospěje. Bez kalendáře školního roku pevně rámovaného prázdninami, třídními schůzkami a klasifikačními poradami, bez řevu školních tříd plných dětí, bez nekonečných a hektických příprav na další den, týden a měsíc, bez stohů sešitů k opravování, bez nikdy nekončící debaty o právech a povinnostech dítěte, rodiče, učitele...

Jednoduše řečeno, není to sice přesně sedmkrát sedm let a nejsem ani otrokem, přesto nad sebou vyhlašuji milostivé léto, které nastane už za pár krátkých týdnů a mělo by trvat celý rok. Celý rok, kdy nebudu nikoho kromě sebe vychovávat ani učit. A pokusím se zjistit, co je tím nejvlastnějším vlastnictvím, o kterém nic nevím. 

Aniž tuším, co z toho vzejde...

Zpomalením vpřed!