8. Na vysoké noze

Jsem zcela přesvědčená, že jedním z pilířů ženské elegance jsou pěstěné nohy nazuté v perfektně padnoucích střevících na vysokých podpatcích. Dokonce, čím vyšší a štíhlejší tento pilíř může být, tím dráždivějšího účinku bývá dosaženo. Má kamarádka sice razí teorii o tom, že je důležitější nosit "podpatky v hlavě" (tedy chovat se dámsky, jako by je měla na nohou, i když je bosa nebo v pantoflích), ale mě to moc nezaujalo. Nedávno jsem totiž četla o jednou pokusu, kdy na rušném místě ve městě žádala kolemjdoucí muže o pomoc mladá žena. V prvním případě měla nízké podpatky, ve druhém středně vysoké a ve třetím velmi vysoké jehlové. Jistě uhodnete, že zatímco v prvním případě byla vyslyšena asi ve 20 % případů, ve třetí fázi pokusu se muži mohli přímo přetrhnout, aby jí pomohli.

Musím na vlastní účet přiznat, že svou osobní éru vysokých podpatků jsem z velké části promarnila. Nevěděla jsem totiž, že nepotrvá věčně.

Jako malé děvčátko jsem o nich nepochybovala. V maminčině nepřítomnosti jsem si vypůjčovala z jejího botníku ty nejzajímavější kousky a zkusmo v nich štrádovala rozlehlou předsíní. Nebylo to ono ani s hrstí vaty nacpané ve špičce. Podpatky se za mnou šouraly místo toho aby rytmicky klapaly, jak to mám ráda. Ale stačilo jen trochu povyrůst. Za první vydělané peníze z chmelové brigády na střední jsem si u Bati bez váhání koupila své opravdové vysněné lodičky. Doma jsem pilně a tajně trénovala samozřejmou, lehce ledabylou a přitom sebejistou chůzi s nenápadným pohoupnutím v bocích. Okamžiky, kdy za toto představení člověk sklidí obdivné pohledy (od mužů kteréhokoli věku), jsou dostatečnou odměnou.

Moje radost z tohoto průlomu však netrvala dlouho. Pochopila jsem totiž, že liberecké ulice nejsou nic jiného než past na podpatky a mé srdce se vůči nim (kramflekům) zatvrdilo. Vím, měla jsem se zlobit na ty výtluky v asfaltu, děravou dlažbu, vyvrácené obrubníky, kočičí hlavy, bláto a jiné zrádné povrchy, ale místo toho jsem se obrátila zpět k balerínám a teniskám. Usmyslela jsem si, že pohodlí pro nohy je nejdůležitější a dokonce ani na své svatbě jsem "netrpěla" na žádných jehlách, nýbrž hověla si na nizoučkých klíncích, což si dnes při prohlížení starých fotek trošku vyčítám.

Později, významně povzbuzována manželem, jsem zase podpatkům přišla na chuť. Rázný klapot přece jasně indikuje sebevědomou ženu, za kterou se ráda považuji. Postupně jsem si pořizovala letní, zimní, lakované, semišové, otevřené, k různým sukním a kabelkám... Došlo dokonce i na saténové taneční, měkoučké a poddajné s třpytivou sponou. Zdálo se mi, že v kurzu tančí úplně samy.

Zkáza přišla nenápadně a záludně. Jednou jsem chtěla v lodičkách utíkat z kopce na autobus a zjistila, že mi bodavá bolest nedovoluje ohnout špičku. Jindy jsem se po pár hodinách v kostýmku nenápadně vyzouvala, protože už to prostě nešlo. Po delší pauze v tanečních jsem znovu obula své saténové a nevydržela v nich ani jeden celý wals. Hrůza mě obešla - to už teď nebudu moci nic takového obout?

Laskavý ortoped mi vysvětlil, jak se to má s artrózou záprstních kloubů, předepsal mi zdravotní vložky, rehabilitační cvičení a bylo vymalováno. Během jednoho roku jsem musela obměnit celý rozsáhlý botník a když jsem svou vysokou eleganci oplakala, zbylo mi poznání, že nejen výška dělá člověka. Jsou i jisté dražší značky obuvi, ve kterých se dá tančit nebo dělat dámu alespoň v interiéru.

Začínám znovu promýšlet tu teorii o střevících v hlavě. Tajně a houževnatě trénuji nošení takových neviditelných podpatků, které by mi mohl závidět i Manolo Blahnik.