7. Středo-věký stream

Jistě to schytám od své domácí jazykové policie za nevhodné použití výrazu "stream" a možná i za některé další. Protože jsou v mém archaizujícím pojetí trapné a nemístné. Asi je to pravda, ale vůbec mi to nevadí. Nespornou výhodou středo-věku je totiž, že se člověk nebere moc vážně a nějaký ten trapas si klidně může dovolit. Beztoho mu už v ledasčem ujel vlak.

Dříve jsem zmínila, že v dětství mi byly procházky z duše protivné. Zajedno představovaly ztrátu času, zadruhé jsem byla líná chodit. Dnes, nepřekvapivě, je tomu právě naopak. I když mi dlouho trvalo, než jsem objevila blahodárné účinky této prosté aktivity.

Ať chci nebo nechci, v hlavě mi pořád běží nekonečný film. Co se stalo, jak se to stalo, jestli to nemělo být jinak, co z toho vyplývá, co plánuji, jak to provedu, na co nesmím zapomenout.... Bezbřehý stream mezi zážitky minulými a plány budoucími. Znovu prožívané emoce, opakované dialogy, živé představy. Přenos obrazů a informací je tak překotný, že je z toho maglajzu člověk duševně i tělesně vyčerpán.

Jsou období, kdy mi to nejde vypnout ani ve spaní. To pak následuje takzvaná "karbanátková noc", ale o ní někdy jindy. Jediné, co pomáhá v takových obdobích, je KRÁTKÁ DUMAVÁ PROCHÁZKA. Ten dokonale výstižný termín mám vypůjčený od medvídka Pú. On míval svá přemýšlivá období často a proto se mi stal velkou inspirací.

Je jedno, jestli jste nestihli vyluxovat nebo uvařit na zítra, prostě se seberete a jdete ven. Ideálně liduprostou přírodou. Po prvních vteřinách chůze ucítíte, že tohle přesně jste potřebovali a po prvních minutách nechápete, že vás to nenapadlo dřív. Jak tak jdete, rozrážíte vzduch či co, vířivé myšlenky se začnou usměrňovat do proudu, ten se začne zpomalovat a dejme tomu po půl hodině se dokonce může stát, že najdete řešení otázek, které předtím pořád jen kroužily jako vločky ve vánici a ne a ne se usadit. Nastává flow (další úžasný výraz!), kdy přesně víte, co uděláte po návratu domů, moc se na to těšíte, v hlavě je všechno srovnané podle důležitosti, jste klidní, odpočatí, soustředění a cítíte příval tvůrčích sil.

Někdo by řekl, že je to tím, jak se prokysličil mozek. Nejspíš ano, ale mě se víc líbí představa, jak samotný pohyb vpřed způsobuje urovnání myšlenek do téhož směru a jakmile je něco uspořádaného, už se s tím dá pracovat. Ať je to jakkoliv, na procházky od jisté doby pohlížím jako na dobrodiní, kterého není nikdy dost. Pejskaři to nejspíš věděli dávno přede mnou.