5. Nedělní vycházka

Přiznávám dobrovolně, že nedělní vycházky jsem odmala považovala za ztrátu drahocenného volného času.

Úplně živě si vybavuji jednu takovou předjarní neděli, kdy se tatínek před polednem ráčil vyhrabat z peřin a po obědě si usmyslel, že se s námi dětmi (mohlo mi být pět nebo šest) projde po sychravém a tehdy velmi špinavém Liberci. Maminka tu aktivitu bojkotovala, protože měla dost praní, žehlení, uklízení, vaření na pondělí atd. A já jsem se snažila ji bojkotovat z výše zmíněného důvodu. Neměla jsem sice po ruce žádné průrazné alibi jako mamka, zato jsem byla odhodlaná odporovat do posledního dechu. Vzdor mi nebyl nic platný, tatínek byl stejnou měrou odhodlán jako zodpovědný rodič vzít nás děti na vzduch (pod čarou by mohla být poznámka o nadlimitní koncentraci oxidu siřičitého v ovzduší tehdejších neodsířených časů).

A tak jsme tedy vyšli - tatínek svírající z jedné strany za zápěstí mě (snažila jsem se brzdit patami a vykroutit se, což však nebylo v mých silách), za druhou ruku vedl bráchu, který se nevzpouzel, asi mu vycházka nevadila. Rozhodla jsem se využít krajního prostředku, kterým bylo neustálé pofňukávání a brblání, což pochopitelně nemám vůbec v povaze - dosvědčí každý, kdo mě zná. 

Asi po čtvrt hodině usilovného hudrání měl toho tatínek dost a ostře mě vyzval k návratu domů. Byli jsme už skoro u liberecké přehrady, od domova poměrně daleko na tak malé dítě. Přesto jsem se vítězoslavně otočila vzad a rázně kráčela zpátky k mamince. Věděla jsem, že se nesmím otočit, abych neztratila glanc a hrdost. Aby on, pro tuto chvíli můj úhlavní nepřítel, propříště věděl, že mě k ničemu nesmí nutit.

Teď, v dobách mého středověku, musím konstatovat změnu vnímání. Naprostou. Když se mi poštěstí volný všední den (CELÝ DEN!!! Co všechno bych za tu dobu stihla udělat!), volám své mamince a tetě. Buďto jedu za nimi do Liberce nebo ony přijedou za mnou do Prahy. Trajdáme po městě, chodíme do muzeí a na výstavy, sedíme v restauraci nebo kavárně, vyprávíme si historky ze života, všemu se smějeme a utratíme spoustu času. Za celý den neutřeme ani smítko prachu, nevyžehlíme jedinou košili a neuvaříme ani oukrop. V podvečer se objímáme a máváme si do/z autobusu celé šťastné, jaký to byl báječný den. Skoro si neumím si představit lépe využité volno. Jak mě to jen dříve mohlo nebavit?