4. Čučení do nebe

Jen žádné lelkování. Čučení může být ospravedlněno jen: a) předchozí přemírou odvedené práce, b) potřebou relaxace, c) existenciálními úvahami. Nebo se nemusí ospravedlňovat vůbec.

Jako dítě jsem spoustu času prokoukala do nebe. Byly k tomu obzvláště příhodné podmínky. Spousta volného času, žádné předsudky vůči nebi ani vesmíru a především - byt v přízemí se širokými a vysokými okny. Naše přízemí bylo dost vysoko, aby průměrně vysocí kolemjdoucí nemohli nakukovat dovnitř a dost nízko, aby v případě nehody, tedy vypadnutí z okna, člověk utržil maximálně modřinu. Nejlepší pro čučení bylo okno v ložnici, které navíc bylo velmi vzdálené od kuchyně. Odtud by případně mohly vzejít rušivé otázky typu: "Co děláš? Mohla bys prosím tě skočit pro...?" Často jsem si do toho okna vylezla. Když bylo otevřené, tak klidně až ven, na široký pískovcový parapet, od jara do podzimu vyhřátý. Krásně se na něm sedělo. No a divadlo na rozlehlém nebeském jevišti už udělalo své.

Někdy to byly oddělené proudy paprsků prosvítající skrz mraky a to jsem si říkala, že vidím záři od Božího trůnu. Nebo jasný zářivý mrak, který zakrýval Slunce a od okrajů se šířilo intenzivní světlo. To jsem zase bývala na pochybách, jestli už se náhodou nevrací Ježíš v celé své slávě. Rychle jsem pak zpytovala svědomí, jestli mám všechny hříšky vyúčtované a jestli tedy mohu počítat s tím, že budu mezi vyvolenými. Vždycky mi bylo líto, že taťka tam nejspíš nebude a že se mi po něm bude stýskat.

Když ale pominu náboženské představy, kterými jsem byla ne svojí vinou dosti praštěná, čučení do nebe mělo i svoje univerzální kouzlo. Mraky a jejich proměny. Nikdy mě neomrzelo koukat se na pomalu proudící vodní páry, jak se shlukují a rozptylují, chvíli připomínají draka, delfína, medvěda, čarodějnici a pořád se tam něco děje. A nikdy mi nebylo líto času na takové koukání. Vlastně jsem čas vůbec nesledovala. Někdy jsme čučeli s bráchou a vysvětlovali si navzájem, co nám který útvar připomíná.

Jedním z nejkrásnějších obrazů, které kdy moje oči viděly, byly sloupovité mraky nad Evropou při jedné cestě letadlem. Měla jsem velkou chuť vystoupit a válet se v těch duchnách. Naštěstí to nešlo provést.

Taky si vzpomínám, že když sněžilo, s bandou kamarádů jsme si lehali do závějí a koukali, jak z nekonečna přilétají další miliardy sněhových vloček. Ve tmě to bylo ještě hezčí, z černého nebe se sypou bílé hvězdičky.

Zažila jsem to znovu dneska ráno. Na zastávce ranního autobusu. Času sice nebylo neomezeně, ale to padání vloček z nekonečna bylo stejné. Udělalo mi to hezkou náladu a proto teď o takovém lelkování píšu. Je to mnohem lepší lelkování než koukání na nekonečný řetěz videí z YouTube.