27. Kouzlo sešupu

Jízda na kole je symbolem jisté spravedlnosti. Když vyšlapeš kopec, zase si ho potom sjedeš a naopak. Dokud jedeš, udržíš rovnováhu. Když se zastavíš, stabilita je pryč. Pokud je někdo spíše pomalý jezdec jako já, všichni mu ujedou, ale náhradou získá spoustu času sám pro sebe. Nejen proto ráda jezdím na kole. Mám přitom čas přemýšlet, dívat se po světě, vnímat krásu, čichat vůně.

Dneska silně a nádherně sladce voněly šeříky. Dívání se po světě se mi ale úplně nevyplatilo. Vypravili jsme se přes Šeberov, Kunratice a Modřany dolů k řece, jedním z našich tradičních půldenních výletů je totiž jízda podél Vltavy do Černošic, kde se zastavíme v cukrárně na zmrzlinu a jedeme zase nazpátek.

Na téhle trase je kouzlo sešupu obzvláště výrazné. Úsek vedoucí Modřanskou roklí si užijete směrem tam a svým funěním zaplatíte cestou nazpátek. Něco v tom duchu jsem pronášela, právě když jsme se spouštěli z horního konce zmíněné rokle a Jiřík, ač mě má jinak radši na očích, raději předjel, aby si jízdu z kopce užil.

Ani nevím, co odvedlo mou pozornost, byly to květy, roztomilá rodinka s batoletem nebo rouška napůl pod bradou? Jakási prohlubeň v asfaltu v kombinaci s vysokou účinností kotoučových brzd mě náhle katapultovala přes řídítka, která se mi v příštím okamžiku zapíchla do solaru, hned poté, co jsem přistála na silnici. Když říkám zapíchla, nemyslím tím, že by byla špičatá. Spíš vyjadřuji díky svým jinak zavrhovaným špekům, které mě v tu chvíli nejspíš ochránily před něčím horším. Chvíli jsem nemohla popadnout dech a zatímco jsem po něm lapala, členové zmíněné rodinky mi spěchali na pomoc a s obavami v hlase zjišťovali, jestli mají volat záchranku. Naštěstí to nebylo třeba. Když jsem zase nabyla duchapřítomnosti, rychle se ukázalo, že nic nekřuplo, mohu hýbat každou končetinou a dokonce i helma vydržela inkasovanou ránu o zem. Po dalším ohledání jsem si ošetřila jen pár odřených kloubů. Malý zázrak, stejně jako vloni v Alpách, kde se má havárie na šotolině odehrála téměř totožně i s podobným výsledkem, rozdíl byl jen v tom, že před přistáním jsem se pár metrů kutálela z horské stráně, nežli mě milosrdně zastavila divoká jeřabina.

Pád je vlastně taky sešup shora dolů, jen ve zrychleném módu. Nevím, jestli můj strážný anděl má tak dobrý postřeh nebo přišla ke slovu dovednost z dětství, která se proměnila téměř v reflex. Můj bráška totiž kdysi přišel s převratnou informací, že parašutisté se při doskoku na zem nezabijí, protože umí parakotoul. A tak jsme pod jeho vedením a do zblbnutí nacvičovali, jak padat pěkně přes rameno a skulit se do klubíčka. Na gauči, na koberci, na trávníku i písku, až nám to přešlo do krve. Ale možná to byl přece jen anděl, nebudu se přece vytahovat, že umím padat. Co když to příště nevyjde? Způsob pádu je kombinací fyzikálních faktorů a reflexivního chování. Prověří, jak jsme připraveni na překvapení.

Zato způsob jízdy z kopce je do určité míry otázka povahy. Člověk si ji může s hlasitým JUPÍÍÍÍ krásně vychutnat, pustí brzdy a frčí. Možná přitom i riskuje. Nebo může po celou dobu opatrně přibržďovat, ba dokonce být pln stresu a dole v údolí mu ze samého napětí div neupadnou ruce. A někdo se radši pro jistotu pohybuje jen po rovině, aby nemusel klesat nebo stoupat a přichází tak o velké bohatství kontrastů života.

A nejspíš se to v nás střídá - odvaha i strach, odhodlání i netečnost, stoupání i klesání. Buď jak buď, za to, jak dopadl můj dnešní sešup, jsem opravdu vděčná. Jak po spanilé jízdě, tak i po pádu je totiž nejdůležitější se zase postavit na nohy.