26. Zpomalení, o jakém se nikomu nesnilo

A je to tady. Nejspíš nastal čas zabalit vlastní podnik. Uznávám, že přišla mnohem zdatnější konkurence a celý můj zpomalovací aparát (prezentovaný v záhlaví této webové stránky) se ukazuje jako pouhá hračka ve srovnání s razancí profesionála, který během několika týdnů ovládl celý civilizovaný svět. Zastavil pohyb, přiškrtil všechny složky mezilidské kultury, zdusil ekonomiku, uvěznil lidi v domovech. A stačil mu k tomu opravdu malilinkatý kulatý pidižvík, na jehož vitalitu a účinky jsme všichni krátcí. Ten profesionální ZPOMALOVAČ, o kterém tu mluvím, se jmenuje STRACH.

Jako bytostná myš domácí bych si takovou situaci spíš užívala, o sebe se nebojím a doma se nudit nedokážu. A kdyby náhodou přece, každou volnou chvilku mohu vyplnit šitím dalších a dalších roušek. Už jsem vytvořila plno modelů a materiálu je v mé dílničce zatím dost.

Mám ale znepokojivé zprávy, že některým mým spoluobčanům už z nedostatku sociálního kontaktu trochu hrabe a jiným zase z nedostatku práce chybí na nájem a živobytí. Možná to ten globální zpomalovač trochu přepísknul. Straší všechny a všude. Od malých dětí, které se bojí o babičku s dědou přes lékaře, kteří se bojí omezené kapacity zdravotnictví, až po náčelníky států, kteří se bojí o peníze, vytékajících náhle z protržených státních rozpočtů jako krev z otevřené tepny. Strach ruší dovolené, svatby, oslavy, koncerty, představení, alespoň že ty pohřby se dělat mohou, jen zúčastněných truchlících nesmí být víc než pár.

A tak, kdo si chce zachránit duševní rovnováhu, uniká strachu vlastní činorodostí. Telefonuje svým blízkým, nakupuje seniorům, vrhá se do jarního úklidu, na zahrádku, do lesa, na kolo, na stohy nepřečtených knížek, na vaření a pečení, na rozmanité kutění od pletení po domácí chleba.

A to se podívejme! Napadají mě znovu tytéž aktivity, hlásané na Malém hadříkovém zpomalovači ještě před covidobou. Je vidět, že člověk nedokáže překročit svůj vlastní stín. Žádné balení se konat nebude. Ty obyčejné recepty pořád fungují. Slovy bývalého učitele Zdeňka Svěráka: "Dělání, dělání, všechny smutky zahání..." Otázkou je, jak dlouho taková symptomatická léčba proti strachu bude zabírat.

Kromě zpomalení nařízeného zevně možná přišel čas, aby se člověk zpomalil i uvnitř sebe. Aby sám se sebou vydržel, nahlédnul, co je vlastně zač a začal s léčbou skutečných příčin svých tajných strachů. To bude nepochybně těžší výzva než vypulírovat všechny kouty domácnosti. Napadá mě ještě jeden výrok (shodou okolností také od učitele) Jana Amose Komenského. Na tuhle dobu, kdy se naše vzájemná závislost tak zřetelně prokreslila, padne jako ulitý:

"Všichni na jednom jevišti světa stojíme a cokoli se zde koná, všech se týče."