24. Smolná trojice

Zkušenost mi říká, že průšvihy a nepříjemnosti nikdy nechodí samy, ale většinou po trojicích. Uvedu příklad: Když se vám pokazí auto, zároveň přestane fungovat pračka a ztratíte pouzdro s doklady.

Je čtvrtá adventní neděle, sedím si v pohodlné kožené pohovce pěkně v teple, mám spoustu času, zítra už se nejde do práce... Idylku narušuje pouze skutečnost, že nesedím ve svém obýváku, nýbrž ve výdejním skladu IKEA na severovýchodním konci Prahy, poledne dávno minulo, jsem tu v bundě, kozačkách, s kelímkem nicmoc cappuccina z automatu a bez oběda.

Od půl deváté ráno se snažíme dostat domů novou pohovku, kterou jsme objednali už v říjnu, jenže k jejímu sestavení chyběl jistý díl, ten dodali až teď. Nechci tu nudit zbytečnými detaily, stručně shrnu, že onen díl měli jen virtuálně, nikoli skutečně. Nastala tedy po něm sháňka, díky níž jsme museli na jihozápadní konec Prahy, ještě kousek za Prahu, pak zase zpátky na severovýchod a nakonec se ukázalo, že se pohovka do auta nevejde naráz, dokonce ani nadvakrát a já tu teď čekám na třetí odvoz, snad se napotřetí také vejdu a toto nehostinné místo opustím. Mezitím můj manžel mezi severovýchodním a jihovýchodním koncem Prahy převáží krabice plné rozloženého gauče.

A teď k té smolné trojici. V pátek jsem musela do dřezu vylít deset litrů s láskou připravovaného šípkového vína, které z neznámého důvodu zoctovatělo. Chtěla jsem je stočit do půllitrových dárkových lahví a rozdávat jako vánoční dárky přátelům, ale tajemné vinné kvasinky rozhodly jinak. Smůla. Z vína letos není nic a budeme muset počkat na další úrodu šípků.

Dovoz nového gauče (při kterém můj milý najezdil nejméně 200 km) se tedy zdá být druhým průšvihem v řadě a mám obavu, abychom do třetice o Vánocích třeba nevyhořeli nebo něco takového. Teď se ale v čase přesuneme do pozdních večerních hodin této adventní neděle. Sedíme s manželem docela vyčerpáni na podlaze obýváku, docela zavaleni kartonem a igelitem z rozbalované pohovky, kolem nás spousta nářadí, nožů, šroubů, matic, utahováků a papírových návodů na sestavení toho zázraku. Čtyři nehty mám ulámané. Málem nás trefil šlak, když jsme zjistili, že pohovka je o dost větší, než bylo uvedeno v prospektech a prakticky nám znemožní průchod místností. Chtělo se mi brečet, třetí pohroma tedy na sebe opravdu nenechala čekat. A byla to moje vina. U nábytku totiž platí PĚTKRÁT měř a ověřuj a pak teprve kupuj.

Třetím průšvihem by to však mělo skončit. Místo úděsného balení a vracení nábytku do obchodu jsme vymysleli jinou variantu uspořádání, která se nakonec ukázala jako úžasná a úplně nejlepší. Vracet se nebude nic a máme teď náramné posezení i poležení, na které se vejdeme úplně všichni.

S překvapením si vybavuji, že během té monstrózní celodenní akce jsme se ani jednou nepohádali, naopak jsme si mnohokrát padli do náruče, ať zoufalstvím, únavou nebo úlevou a radostí. Vlastně je to fajn, že se občas něco nedaří a kazí a člověk nezažívá samý úspěch. Vždyť po sérii nepříjemností trocha toho klidu a pohody mnohem lépe chutná.