23. Post-totalitní etuda

01.11.2019

Konečně se mi podařilo navštívit Pražský hrad a tam výstavu 1989: Pád železné opony.

Nečekala jsem, že staré černobílé fotky budou působit tak silně. Možná je to tím časovým odstupem, stalo se to hrozně dávno a zřejmě to byla největší událost v dějinách mé země, kterou jsem osobně a vědomě zažila. Z těch obrázků se na mě kromě vzpomínek vrhly emoce. Napětí, doufání, nadšení, nevěřícný úžas, obrovská radost, úleva, velká pospolitost, solidarita, hrdost, ale také zhnusení a příšerný odpor. Vybavily se mi spousty smutných a tragických příběhů lidí, kteří se neúspěšně a zoufale, na hraně všech myslitelných možností pokusili překonat hranici na západ a dostat se na svobodu. Smutné to bylo vždycky. Ať už se útěk podařil nebo ne. Fotografie nelítostně zachycovaly to, jak jsme bez vlastní viny byli ubozí a zanedbaní - myšlenkově, kulturně i hmotně.

Návštěvě výstavy však bezprostředně předcházela příhoda, jíž jsem byla pasivním svědkem. Těsně před bezpečnostní kontrolou u vstupu do královských zahrad stojí domek s toaletami. Jistá německá rodina si potřebovala odskočit a nemaje dostatek drobných (použití WC je zpoplatněno 10 Kč), dala toaletářce všechny mince, co měla, nebylo to však dost. Žena se silně ruským přízvukem spustila hlasitou litanii, kolik je potřeba doplatit a její hlas byl velmi ostrý a nekompromisní. Na pokusy Němky domluvit se v klidu reagovala jen zvyšováním hlasu, uchopením smetáku a výhrůžkami, že přivolá policii. Protože veřejné toaletě tím vznikala škoda 13 Kč, cítila zřejmě, že je její bojové odhodlání na místě. Neměla nazpátek za nabízené bankovky, takže situace byla v podstatě neřešitelná. Nakonec si pomohla tím, že svým korpulentním tělem zahradila dveře a volala na muže, který konal bezpečnostní prohlídku (a měl na prsou štítek POLICIE), aby jí pomohl svým posvěceným zásahem. K mému překvapení ten muž zákona situaci nijak neuklidnil, protože se přidal ke špačkování oné toaletářky a nepříliš vybíravě německé rodině vysvětloval, že toto WC je placené a je nutné poplatek uhradit v plné výši. To, že nemají drobné, je jejich problém.

Ne, že by neměl pravdu, za placenou službu je opravdu třeba zaplatit, ale kdo se někdy neocitl v situaci, že opravdu musel a neměl u sebe drobné? Bylo mi za oba strážce pořádku trapně, že bych se propadla. U bran Pražského hradu taková scéna... Hledala jsem ve své peněžence, ale taky jsem měla jen papírové a tak celá věc skončila hněvem, nepochopením a vzájemným obviňováním. Ta německá žena si totiž nenechala líbit, že byla i s dcerou proti své vůli zadržována ta toaletě. Čekala jsem, že policista ukáže trochu nadhledu a velkorysosti, když už jí nebyla schopna ona odhodlaná bojovnice s koštětem. Čekala jsem od sebe, že přispěji k uklidnění situace, ale nenašla jsem v pravou chvíli peníze ani slova. Čekala jsem od správce naší nejvýznamnější kulturní památky, že nechá své návštěvníky zdarma vyčůrat na čistém záchodě, jako je to běžné v kulturně vyspělých zemích. A tak jsem čekala... a nedočkala se.

A na výstavě mi k těm výmluvným obrázkům plným vzpomínek vířila v hlavě otázka, jak je to vlastně s tou železnou oponou, jestli stála docela bez naší viny a jestli náhodou v našich myslích tu a tam dosud nestojí.

PS: Aby bylo jasno. "Naši", tím myslím především svou. Nikoli těch, kteří obětovali kariéru nebo i život, aby bránili totalitní zvůli a nespravedlnosti, před těmi mám velikou úctu.

fotografie z výstavy
fotografie z výstavy