22. Čekání na vajíčko

Kdepak, dnes nebudu vyprávět o velikonočním koledování. V našem rodinném životě jsme totiž otevřeli novou kapitolu, a tou je chov domácí drůbeže. Je to teď ve velkoměstech móda. Mít na střeše domu včelín, sdílet komunitní záhony, pěstovat za oknem microgreens nebo biobylinky, pokoušet se o bezobalový nebo dokonce zero waste management domácnosti.

Móda to sice je, ale vůbec ne špatná. Dokonce si říkám: konečně je nás bláznů víc! Jistě, obyvatelé venkova se nám, městským snažílkům mohou právem pochechtávat. Na vesnici se tradičně nevyhazovalo nic, protože v potravním řetězci bylo mnohem více článků než jen přejedený člověk a odpadkový koš. Moje babička v Brodcích nad Jizerou za celý dlouhý rok zaplnila necelou polovinu malé popelnice. Co nepozřela kamna, kompost nebo hlídací pes, dostaly slepice. A tato dokonalá recyklační jednotka nám doposud v systému chyběla. Představa, že se zbytky jídel, pečiva, ba i vaječné skořápky promění zpět ve vysoce hodnotné vajíčko, mě naprosto uchvátila.

Myšlenka klíčila a rostla, až po delším čase uzrála. Rodina nápad okamžitě podpořila, ba dokonce při představě čerstvých domácích vajíček projevila určité nadšení. Několik přátel z řad praktikujících chovatelů nás povzbudilo a vybavilo dobrými radami. V koutě naší svažité zahrádky byl usazen krásný kurník a krytý výběh a brzy přišla i zásilka krmiva ale hlavně - čtyř mladinkých slepiček. Hned si nás získaly. Dostaly osobitá jména, což je velká chyba, kterou rozšafná hospodyně nikdy neudělá. Jak by potom jednoho dne v budoucnosti mohla udělat slepičí polévku z Jenovéfy nebo Hildegardy?

Když si holky (jinak jim skoro neříkáme) zvykly na nový domov, začali jsme jim dopřávat určitou míru svobody. Manžel se hned první volný den rozhodl, že slepice vezme "na pastvu", aby vajíčka měla pěkné žloutky. Docela jsme se zapotili, než jsme po několika hodinách naše opeřence pochytali a odnesli zpět do výběhu. První týden proběhl zcela bez vajíčka. Došlo nám, že slepice se samy se soumrakem vrací domů, a tak dostaly ještě větší prostor. Mohou si chodit, hrabat, oštipovat zeleň, všude trousit hromádky. Slepičí trus není sice bezvýznamným, avšak zdaleka ne preferovaným produktem. Vytvořila jsem tabulku pro statistický přehled snůšky a připevnila ji na ledničku. Brzy uvidíme, která z holek je šampionem ve snášení.

Ani druhý týden se však vajíčko neobjevilo. Do snáškových hnízd dostaly slepičky dřevěný podkladek pro inspiraci. Přemítali jsme, proč nenesou. Na změnu domova si snad už zvykly. Potravu mají pestrou a je jí dost - podle množství trusu hladem opravdu netrpí. Dostávají zelené i drcené skořápky. Chodíme si s nimi povídat, už za námi běhají jako pejsci (namlouváme si, že nás mají rády). Nenesou proto, že začal podzim a ochladilo se? I třetí týden utekl bez vajíčka a my už se pomalu smířili s tím, že nám prozatím musí stačit, že slepičky jsou roztomilá a legrační zvířátka a snad začnou nést na jaře.

Na začátku čtvrtého týdne začala jedna ze slípek hrabat ve výběhu tak, že vytvořila jámu, za kterou by se nemusel stydět ani ruský partyzán. A stal se zázrak - v hnízdě se vedle dřevěného vejce objevilo i jedno opravdové - dokonalé, nádherné, křehké narůžovělé vajíčko! Skákali jsme nadšením, jásali a výskali, sdíleli fotku na sociálních sítích a vajíčko s velkou slávou uložili do lednice. Až jich bude víc, udělám z nich luxusní bábovku. Z drobné nosnice (plemeno Isa brown) se stala celebrita dvorku. Náš život se slepičkami byl korunován úspěchem a od této chvíle je nám jasné, že naše holky jsou teprve puberťačky a až přijde jejich chvíle, budou přesně vědět, co mají dělat a kokokokodák - kam to vajíčko dát.