20. Už vím, jak...

Tak mi pomalu končí dovolená. Nezní to moc optimisticky, ale popravdě říkám, že jsem se po všechny ty krásné letní týdny krom jiného zabývala otázkou "co dál se životem" a nejspíš se mi dostalo odpovědi. Ve středo-věku to občas nastává, člověk si zabilancuje, zváží klady a protiklady, nahlédne další perspektivu a nějak se rozhoduje. Mezi klady počítám určitou ukotvenost životních názorů, stabilitu vztahů, zkušenost a nadhled. K záporům pak slábnoucí míru elánu, nedostatek mladistvé odvahy a menší ochotu riskovat. Věřím tomu, že navzdory pravděpodobnosti a střízlivým úvahám o jistotách může člověk vykročit na nová území a uspět v něčem, co doposud nezkusil.

Pojala jsem to zodpovědně a vzala si na pomoc odbornou literaturu. Tolik zvýrazňovačem podtržených vět jsem naposledy měla v přípravných textech ke státnicím. (Pro zájemce, kniha, kterou k sebezpytnému studiu doporučuji, je od Jordana B. PETERSONA: 12 pravidel pro život. Argo, Praha 2019.) Kromě četby jsem si kreslila myšlenkové mapy, tvořila rukama, jezdila na kole, povídala si s lidmi a přitom si jen tak přemýšlela.

Odpověď jsem našla naprosto nečekaně na mořském břehu, poslední den pobytu v severní Bretani. Šli jsme se naposledy projít a rozloučit s vůní moře. A protože v tom kraji je pobřeží mimořádně malebné, divoké a mnohotvárné, člověk se nikdy nenabaží proměn, které přináší příliv a odliv. Při něm se pokaždé odkrývají dramatické skalní útvary, písčité plážičky i celá pole nádherných oblých žulových valounů. Jak jsme přicházeli blíž a moře pomaličku ustupovalo, zaujala nás zvláštní špičatá skalka u břehu, protože se zdálo, že se trochu hýbe. Za chvilku to bylo jasné. Nebyla to skalka, nýbrž živý lachtan, jemuž z vody čouhala pouze hlava, a i tu občas přikrývala hladina. Pozoruhodné bylo, že ten lachtan vůbec neskotačil, neplaval a nic podobného, jen prostě spočíval na mořském dně a nechal se přelévat vlnami, což je, jak mnozí víte, velmi příjemná relaxační masáž.

Trvalo to dlouho, velmi dlouho, a kromě drobného pootočení hlavy s velkýma tmavýma kulatýma očima se zdánlivě nedělo nic. Až po mnoha minutách (a to nevíme, jak dlouho tam lachtan už seděl, než jsme přišli) se prostě zanořil a už se neobjevil. A mně to došlo. On je lachtanem, a právě tím skutečně je. Jeho místo je v kanálu La Manche. Ví to. Když plave, plave s radostí a doopravdy. Když jí, tak prostě jenom jí. Když odpočívá, odpočívá dokonale. Všechno dělá pořádně a důkladně. Jestli je šťastný, určitě neřeší, ale tady vypadal jako ztělesněný klid a spokojenost.

Beru si z něj příklad. Ať budu dělat cokoliv, chci to dělat takhle po lachtansku: pořádně, důkladně a v klidu. V jednu chvíli jednu věc. Snad mám taky naději.