19. O smrti, se kterou smířit nejde se...

Kdo z nás, živých, může říct, že tomu rozumí? Máme teď sice krásné léto plné dovolených, ale zubatá si pro své žně nevybírá jen dušičkový čas, kdy jsme všichni schoulení, melancholičtí a zapalujeme svíčky, jak pro vzpomínku, tak pro hezkou náladu. Chodí kdykoliv a kamkoliv. Vítaná je jen málokdy.

V dobách před očkováním a penicilínem nebo ve válečných časech se s ní běžně počítalo. V nejchudších krajinách se s ní počítá stále. Je to chyba, že se v naší přející blahobytné zemi nikomu ze života nechce a předčasná úmrtí považujeme bezmála za křivdu? Je snad špatně, že se ze života radujeme a užíváme ho do vysokého věku, jak se nejlépe dá? A je divné, že nám chybí milovaní lidé, kteří odešli dřív (podle nás moc brzy) a stýská se nám po nich tak, že se to nedá vyslovit?

Se svým nejhorším žalem se každý musí utkat sám. Ani modlitby, ani blízcí, ani víra ve vzkříšení nás nezachraňují od bolesti z nenapravitelné ztráty. Nedokážeme vzít zpátky okamžik, ve kterém se odehrál ten přechod od bytí k nebytí. Není nám nic platné, když analyzujeme příčinu, proč k tomu došlo. Čas plyne stále, bez ohledu na naši vůli.

Na bolest recept nemám, ale trochu mi pomáhá představa, právě ta o plynutí času: Z šera dávných věků vystupuje lidstvo a s každou generací si předává štafetu života. Každý jedinec má vymezený nějaký časový úsek svojí existence, tím prochází a snaží se svoje geny poslat do dalšího kola. Občas se to nepodaří a nějaké větve velkého stromu života zaschnou a odumřou. Jsou lidi, kteří nechávají zářivou stopu, jejich světlo pokračuje v jiných, i když oni už tu nejsou. Jiní vyrývají černou brázdu plnou zlých věcí a myšlenek. Někteří lidé žijí jen pro samotné přežití a nepokoušejí se o žádné ideály, ani dobré, ani zlé. Ať tak či tak, v tom řetězu předávaného a rozmnožovaného života má smrt svoje podstatné místo. Z druhé strany ohraničuje ten kraťoučký úsek lidských dějin, který začal naším početím. Zastaví se srdce, dech, zastaví se pohyb. Kde není pohyb, je zbytečný i čas. Pro mrtvého už čas neexistuje. Slovy Kazatele: "A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal."

Myslím na to, proč jsme život dostávali, když jej zase budeme muset vrátit. Ptám se takhle sama sebe každé ráno. Na většinu svých dnů se těším, některých se děsím, ale žádný mi nikdy nebyl lhostejný. Jsou jako nezasloužené dárky, které chtě nechtě musíme rozbalovat. Z některého má člověk večer radost a některý by nejradši odnesl do popelnice. Je to krásné nebo strašné? Slibné  nebo beznadějné? Smysluplné nebo zbytečné?

Nevím. Tak to je a bude až do dne, kdy i pro mě nastane bezčasí.