18. Můj medvěd Václav

Tak zase s Vaškem slavíme. Už má 36. narozeniny a vypadá pořád stejně optimisticky. Netloustne a nepřibývají mu vrásky, nešediví mu kožich a den co den se na svět usmívá. My dva máme narozeniny spolu, já jsem sice o dekádu starší, ale věkový rozdíl nám nikdy nevadil. S Vašíkem jsme si odjakživa rozuměli. Je nesmírně trpělivý a pozorný posluchač. Když mi bývalo smutno, ba dokonce hořko, když jsem byla veselá a šťastná,  když jsem se zamilovala, jemu jsem mohla všechno svěřit, neboť není ani trochu žárlivý. Měl místo v mojí posteli, sloužil mi k poňuchání i jako polštář. Moc toho za svou existenci nenamluvil, vlastně nikdy neřekl ani slovíčko. Nechal si líbit zašívání ostrou jehlou i čištění kožíšku vysavačem. Nikdy neprotestoval, když jsem mu zkoušela všelijaké oblečky (byť byly holčičí). Když jsem se vdala a odstěhovala se do Prahy, brzy se přesunul za mnou (bylo mu smutno, pochopitelně). Vezla jsem ho tenkrát autobusem a nějaká malá holčička na sedadle naproti ho sledovala rozzářenýma očima. Ano, je velmi šarmantní a přes svůj věk stále okouzlující. Možná za nějaké desetiletí bude mít ještě k tomu vysokou cenu na trhu se starožitnostmi, ale to už nebude moje starost. Když slavíme, sundávám ho ze skříně, opráším a chvíli si povídáme.

A teď se obracím ke všem, kteří doposud kroutili hlavou nad mou dětinskostí. Veřejně přiznávám, že se na svého největšího a nejmilejšího medvídka z dětství nedokážu dívat jako na věc nebo dokonce starý krám. Vidím v něm kamaráda, i když vzniknul v nějaké československé továrně na plyšové hračky (možná to byla dnešní Moravská ústředna Brno). Vzpomínám, jak se mi líbil ve výloze hračkářství a strašně jsem doufala, že ho dostanu k narozeninám (stál 200 Kčs, to byl tenkrát docela ranec). Pokaždé jsem u něj zastavovala a toužebně si ho prohlížela. Představuje jedno z mých velkých přání, které se splnilo.

Stejně tak nikdy nehodlám vyhodit svou první panenku Ditunku - gumového plaváčka, kterému jsem ještě jako batole uhryzala ofinku nad čelem v domnění, že je to boule, která tam nepatří. Ta si zažila svůj napínavý příběh ještě v nedávné době. Vzala jsem jí do školky (kde jsem dříve pracovala) ukázat dětem, když byl hračkový den. Při poklusu k autobusu jsem jí ale vytrousila z batohu a do školky nedonesla nic. Myslela jsem, že zůstala doma na stole, ale nebyla tam a tak jsem smutně vzdychala, jaká je to škoda. Přiloudal se ke mně synek (v té době ještě na prvním stupni základky) a ptal se, jak ta ztracená panenka vypadala. Popsala jsem mu ji, on se otočil a na chvilku zmizel. Vrátil se a podával mi ji se slovy: "Já jsem šel ze školy a v naší ulici vedle silnice seděla tahle panenka. Vypadala hrozně smutně, tak jsem si ji vzal. Bál jsem se, že by jí mohl třeba rozkousat pes..."  Ať mi někdo tvrdí, že hračky jsou jen věci, které nemluví.

A nejde jen o hračky. Po své prababičce mám dřevěné vajíčko na štupování ponožek. Je tak opotřebované, že úplně cítím ty hodiny, které strávila nad spravováním prádla. A i když se dneska už ponožky nelátají, ale rovnou vyhazují, přece si občas nějakou kondičně zaštupuju, abych vzdala hold tomu skromnému domácímu řemeslíčku, které dříve ovládala každá šetrná žena. Mám nostalgický vztah k mnoha předmětům, které provázely můj život nebo život mých předků. Po babičce opatruji želvu ze zeleného skla (je to dózička, kde krunýř tvoří víčko). Děda v ní vždycky míval schované lesněnky, ty zelené větrové bonbónky a nabízel je nám dětem, když jsme přišly. Mohla bych pokračovat a před očima by vám vyrostla hromada harampádí, se kterým se já nebo vy nedokážeme rozloučit.

Všechno má svůj čas i své místo. Všem pořádkumilovným uklízečům vzkazuji, že nejpozději v den, kdy odejdu z tohoto světa, odejdou se mnou moje vzpomínky a touhy. Pak už nic nebude bránit těm, kdo mají rádi minimalistický interiér a poloprázdné skříně, aby se zařídili po svém. Do té doby se budu klidně obklopovat věcmi, které mě těší a vyvolávají ve mně příjemno.

A tento fejeton věnuji svému osobnímu medvědovi k dnešním narozeninám.