17. Jak voní středo-věk

Začalo léto. Velmi příjemně. S partou dobrých přátel, pozvednutým půllitrem dobrého piva v dobré hospodě. Teplý večer, jídlo na venkovní zahrádce, Jižní Morava. Co chcete víc? Ubytovali jsme se v Pasohlávkách na bývalé faře a naplánovali výlet na další den. Cítíte, jak voní čerstvě upečená pizza, domácí hamburger, smetanové houbové rizoto, bezinková limonáda?

Následující den ráno pokračujeme. Šlapeme, jedeme, povídáme si, vesele se smějeme (přesněji - chechtáme se až hanba), střídáme se ve vedení i na chvostě, je nás dvanáct jako učedníků. Každý si cestou popovídá skoro s každým, občas si lokne zteplalé vody z lahve, ti romantičtější z nás sem tam zastavují, vytahují mobil a fotí přírodu kolem. Všude kolem cest voní lípy, žasneme nad množstvím ořešáků a také nad tím, jak jsou obsypané. Ze zahrad se oranžově smějí meruňky, pole nejsou zelená jako v Praze, ale už chytají zlatavý odstín. Na polních cestách voní kdeco. Rmen, obilí, modré hadince, pak nás zaujmou odstíny makového pole. Narůžovělé, zelenkavě modré, šedobéžové makovice jsou pěkně vypasené. Někdo dokonce zkouší ochutnat a tvrdí, že je to dobrota. Jiný ze skupiny zase vzpomíná, jak jedl nevyzrálý mák a bylo mu potom hodně blbě. Dál se jede kolem vysychajících šešulí řepky a tam nelze konstatovat jinak, než že řepka páchne, ať už kvete nebo dozrává. Čím to asi bude? (Kdo hádal, že za to může jistý politický velkopodnikatel, je na omylu. Příčinou je sirně zapáchající glykosinolát, který řepka obsahuje. To jen pro pořádek.)

A další den znovu. Docela fouká, samozřejmě proti nám nebo z boku a ten vítr taky voní. Přicházejícím deštěm a sfouknutým pylem. Když si sedneme na oběd v rajhradské klášterní taverně (venku, jak jinak), skvěle voní každé jídlo, které jsme si vybrali. A zmrzlina ze slaného karamelu - to je vůnička! Zvláštní starobylý a přizatuchlý odér má i klášterní benediktinský kostel, kam musíme zajít alespoň na jeden otčenáš. Voní voda, když přejíždíme hráz, třešně, které mlsáme, víno, které se tu narodilo. Voní káva a čokoládový dortík, levandule na terase Café fara v Kounicích, voní pravěké vykopávky v Pavlově a vápencové skály, voní radost, kterou prožíváme.

Nechci zobecňovat, možná to máte jinak, ale v mém středo-věku vnímám vůně, chutě a obrazy intenzivně a s požitkem, jako malé dítě. Smyslové vnímání ještě přihřívá vděčnost, že existuju, že se můžu hýbat, mluvit, že mám s kým to sdílet. Abych nebyla jen nezkrotně optimistická, popravdě vnímám i bolavé koleno, které proti těm skoro 130 ujetým kilometrům trochu protestuje. Ale to se prostě natře kafrovou a kaštanovou mastí, která voní, jako kdysi voníval můj dědeček.

Voní všechno, co milujeme. A tak tvrdím, že voní i upocení kamarádi.