15. Na kole, na kole, na kole

Ještě že žiju v Česku. Lidi tady milují turistiku a pobyt v přírodě. Pohybují se přitom převážně na vlastní pohon a tak se zdravě hýbou, dýchají čerstvý vzduch a vidí spousty krás, které z auta vidět být nemohou.

Ještě že je Česko tak malebné a rozmanité! Nížiny i hory, voda, skály, lesy, louky, mokřady... dost. Přece tu nebudu vyjmenovávat všechny biotopy, na které si vzpomenu. Pravdou je, že ať už se po naší vlasti přesouváme po silnici nebo železnici, krajina kolem se rychle proměňuje, nechá zahlédnout tu kostelík, tam hrad na kopci... Ale to nic není proti tomu, když sednete na kolo a začnete projíždět vesničkami, po těch cestách mezi nimi, kolem polí, rybníků a řek, přes mostky a lesní stezky (už zase píšu seznam, promiňte mi, nemůžu se udržet) a přitom potkáváte přírodní i historické památky. Je to podobné, jako byste si vzali lupu, lehli si na zem a místo celé louky si prohlíželi jeden trs trávy s pampeliškou.

Naše letošní kolařská sezóna začala kvůli počasí trochu později, ale co jsme objeli a objevili jen během dvou jarních výletů, je jedna velká nádhera. Vůbec jsem nevěděla, jak je krásná cesta podél Labe do Mělníka, to město samotné (s opravdu výtečnou zámeckou cukrárnou!) a nedaleké smíšené lesy plné pískovcových skalek, do kterých v polovině 19. století kameník či sochař tesal různé postavy a strašidla. Nebo Krušné hory, kde byl ještě před pár týdny sníh (a zbytky ho doposud sem tam v lese leží) s cyklostezkami kolem Božího Daru! Od rozhledny na Blatenském vrchu se jen kousek popojde a uvidíte dramatické Vlčí jámy se stopami dávné důlní činnosti. Pro nás, šlapající objevitele, jsou všude poschovávaná překvapení, unikáty, místní skvosty a navrch je všechno čísi pečlivou rukou označeno, ošipkováno a popsáno naučnými tabulemi.

Tuhle jsme trávili kouzelné poledne na jedné horské louce s kapličkou. Napřed jsme si uvnitř (v prostoru asi tak třikrát tři metry) zazpívali pár vícehlasých písniček, pak vyšli ven, rozvalili se do trávy a poslouchali předčítání z moudré knihy. Připadala jsem si vleže na trávě jako na divanu v prostorném obýváku. Nakonec jsme zasedli k dřevěným, nahrubo tesaným stolům a snědli svoje sendviče k obědu pod širou modrou oblohou.

No vida, pěkný zpomalovací recept: Vybrat si nějakou hezkou trasu, sednout na kola s partičkou přátel a jet. Ztratíte sice neděli, kdy jste mohli doma nebo na chalupě udělat spoustu užitečné práce, ale na den se ocitnete v jiném světě, najdete čas pro rozhovory s dobrými lidmi a možná najdete znovu i sami sebe. S vyčištěnou hlavou, namoženými koleny a otlačeným zadkem pak můžete s úsměvem čelit všem nástrahám a protivenstvím všedního pracovního týdne.