13. Tanec jako elixír

Poprvé jsem šla do tanečních ve svých pětatřiceti. Bez výčitek konstatuji, že za mého mládí se v mé církvi tanec považoval za neslušnou zábavu. A tak jsem se svými spolužáky na střední ctnostně netančila, dokonce se ani nezúčastnila svého maturitního plesu. Možná škoda, ale tohle se naštěstí dalo dohnat.

Postupně jsme se s manželem prokousali začátečnickým a mírně pokročilým kurzem. Myslím, že dokonce dvakrát, protože jsme jednou přemluvili čtyři další páry našich přátel a chodili jsme společně. V prvním kurzu nás bylo pět, v dalším tři páry, ve třetím už jen dva a ve speciálkovém kurzu jsme zůstali z naší partičky už jen my.

Bojovali jsme napřed s kroky a rytmizací, pak s otáčkami, lokty zdviženými nahoru, otáčením hlavy, přenosem váhy, kontaktem na pravých stranách, bouncingem, směrováním, zdvihy a sníženími. Později jsme řešili rotaci horní poloviny těla, rychlé změny, nášlapy přes špičku, křížení, protipohyby, velká gesta pažemi, záklony, odhozené překlony, uvolnění pánve a "házení kyčlí". K tomu se přidává skutečnost, že choreografie jsou čím dál delší a důraz na pokročilou techniku je větší. Navzdory všemu, co se při tanci musí pohybovat a co se naopak pohybovat nesmí, vzdor tomu, jak se člověku vaří mozek, aby zkoordinoval všechny faktory a přes pozdní hodinu, ve které se kurzy odehrávají, je to jednoduše NÁDHERA. Nemyslím na pohled, protože plný taneční sál občas v detailu poskytuje mnoho komických scének.

Ale: Celoroční speciálkové  lekce s námi navštěvují páry mezi pětadvacítkou a sedmdesátkou. Tančí štíhlí i oplácaní, ladní i nemotorní, nádherní i křivonozí. V takto pokročilém kurzu už se páry tolik nesrážejí, partneři si nešlapou na nohy a neobviňují se vzájemně, kdo z těch dvou vykročil nesprávnou nohou (to jen výjimečně). Tančí proto, že jim to dělá radost, že jsou spolu, že potřebují pohyb, hezky se obléknou a vyjdou si mezi lidi. Nikdo se nikomu neposmívá za nemotornost. Lektoři povzbuzují, jsou vlídní, trpěliví, vtipní. Partneři mají na sebe čas a jsou k sobě pozorní. Hodně se spolu smějí. Chodí tam paní, která mívá ovázané kotníky, s obtížemi vstává a sotva chodí. Ale nevzdává to a utančí, co se dá. Starší pánové občas vypadají, že se blíží infarktu, ale svou dámu by nenechali sedět u stolku a tak se snaží, i když z nich leje pot. Po závěrečném tanci na přání jsme bez výjimky mokří, udýchaní a sotva pleteme nohama, když stoupáme po schodech pryč ze sálu. Zato endorfin v nás koluje ve velkém.

Dodnes jsem tím trochu překvapená, že se zrovna tanec stal naším oblíbeným sportem i vydatným mentálním tréninkem. Že nás baví oba. I když to není Star dance, kde se všechno blýská a vypadá téměř dokonale, je to prostě fajn. A dá se při tom stárnout elegantně a hlavně šťastně.