10. Mládnutí proti vlastní vůli

Život stále přináší výzvy a překvapení. A nedá se dělat nic jiného, než se jim postavit. Dnešní téma je hodně intimní, ale jak jsem zjistila, je nás víc, kdo má podobný zážitek a tak to tedy vybalím.

Plodnost je nádherný dar. Chcete děti - máte děti. Radujete se z nich, užíváte si je, trávíte s nimi dny, měsíce, roky... až vyrostou tolik, že jsou víceméně samostatné a přestávají maminku potřebovat. A vy buďto zatoužíte po dalším děťátku nebo si řeknete - už stačí, bylo to fajn a teď se budu zase trochu věnovat sobě. Pro mě "už stačí" bylo předem vymezeno 35. rokem. Ten věk mi připadal ještě rozumný k početí a vychování dítěte. Dokonce jsem svého muže do svých pětatřiceti přemlouvala, abychom do toho šli ještě jednou... Když onen ideální termín vypršel, přestala jsem s tím a obrátila své úsilí jinam.

Uběhlo deset pohodových let a ejhle - jinak pravidelná perioda nepřišla a já začala dumat, co se děje. Možnost a - počínající klimakterium. Možnost b - jsem těhotná. A po pravdě řečeno, mnohem víc mě zasáhla představa b.

V hlavě se mi rozběhly myšlenky, jak je to možné, ale protože je dobře známo, že příroda si vždycky cestu najde, nedalo se vyloučit, že to možné je. Co teď? Přeji to ze srdce svým mladším kolegyním, které se nemohou dočkat, ale proč je Pán Bůh tak štědrý zrovna ke mně? Snad se mi vysmívá? Chvíli doufám, že je to nesmysl, hrůza mě obchází a snažím se to celé zlehčit. Než zpanikařím docela, musím celou záležitost blíže prozkoumat. Kdy by se to mělo narodit? Aha, tak to už bych nenastoupila po prázdninách do práce. Dovolená? Hm - kola budeme muset nejspíš zrušit a hory taky, ale moře by snad šlo... Naše báječná kolařská partička se bez nás dost dlouho bude muset obejít. Ale jak to zvládnu fyzicky, budu na to ještě mít? (Budu muset - co jiného.) Umím si sebe ještě představit jako maminku malého človíčka? Kolik asi přiberu? A kam by přišla postýlka?

Po vlně praktických myšlenek přišly ty obtížnější: Co si o svých doposud normálních rodičích řeknou naše velké děti? Vždyť oni sami už by mohly mít svoje děti! A jak se dá vychovat duševně vyrovnané dítě mezi samými dospělými? Aby mělo k sobě nějaké vrstevníky, budu se muset vmísit mezi maminky o generaci mladší! (Hovory na pískovišti jsem neměla ráda ani před dvaceti lety.) Jak se budou tvářit naši přátelé a známí? A další lidi? Budou mě odsuzovat za to, že riskuji postižené dítě? Stane se ze mě ta poťapaná přezrálá matka, která stále všechno řeší ? A moje mamka? Vždyť už si to babičkování ani pořádně nevychutná... Není sázka příliš vysoká? Jak k tomu přijde dítě, mít staré rodiče? Jak si při takovém vpádu přeorganizuji svůj pohodový život? Kupodivu jsem se vůbec nestrachovala, co na to řekne můj muž.

Když jsem mu svěřila, co mě trápí za obavu, koukal na mě užasle a dlouho mlčel. A pak pokrčil rameny, trochu se usmál, objal mě a řekl: "Tak jo." Věděla jsem, že je to parťák, na kterého je spolehnutí. Jestli jsme dostali takový nečekaný dáreček, tak ho prostě bereme. Stane se, co se má stát.

Po tomhle duševním tobogánu, který trval asi týden a vedl k velké inventuře životních priorit a cílů, jsem se odhodlala do lékárny pro časné testy. Dvě minuty, které plynou od aplikace testu k jeho vyhodnocení, jsou nekonečné. Po nich nastává jistota - ANO nebo NE. Začnu se těšit nebo se mi uleví, že to byl planý poplach. Úleva přijde každopádně, protože budu vědět, na čem jsem.

Za tuhle zkušenost jsem vděčná. Byl to zážitek. Velký adrenalin. A aby nikdo nezůstal na pochybách, správně byla možnost a.