9. Epitaf pro anděla

Před časem jsem psala o mnoha radostech a překvapeních, která inkoustům z města přináší chov slepiček, vnímaný jako hobby. Té radosti je plno každý den. Když se mezi kurem domácím člověk objeví, je vesele a s pokřikem vítán, slepice dokonce i vyskakují do výšky samou touhou dostat co nejdříve to, co jim dotyčný nese. Vždycky je to štěstí a takřka duševní terapie, být takto přijímán, vítán a občas i podarován krásným čerstvým vajíčkem. Kromě toho se chovatel cítí spokojen, jak přispívá zdravému životnímu prostředí, nemaří zbytky jídla, získává kvalitní hnojivo pro svou zahrádku a bojkotuje klecový chov, který je neomluvitelným mučením nevinných ptáků.

Naše opeřené holky nám na dvorku poskakují a hrabou už téměř dva roky. Díky pečlivé evidenci, která je pevným pilířem zdejšího domácího chovu, mohu konstatovat, že za tu dobu snesly jedentisíc osmset tři vajec (z toho malé procento nějak poškozených kousků). To znamená, že už splatily cca 80% hypotečního úvěru na kurník a další vybavení svého domova. Toto jsme v našem úzkém rodinném matematicko-statistickém kroužku předem propočítali s předpokladem, že již tato první generace dokáže pokrýt 100% vstupních nákladů. Pravděpodobná doba dožití dobře opečované slepice je 3 až 4 roky, s tím jsme ale doposud neměli osobní zkušenost. Poznali jsme, že snůška má svá maxima i útlumy a že je potřeba k holčičkám pravidelně chodit, kontrolovat, čistit, povídat si s nimi, pouštět je z výběhu na procházku a milovat je bez výhrad. Nejen členové naší domácnosti, ale i malé děti ze sousedství se přicházejí "poňuchat" a pohladit si heboučké peří těch blahobytných ptáků.

Jak však napověděl nadpis, tento týden došlo ke zlomové události. Už několik dní jsem pozorovala, že bílá Natálka (plemeno Sussex) není docela v pořádku. Co přesně jí bylo, už není důležité, prognóza však nebyla dobrá. Pokoušela jsem se jí pomoci domácí léčbou, ale situace se každým dnem zhoršovala a nejen podle zvadlého a našedlého hřebínku i apatického chování bylo vidět, že trpí a má bolest, i když si přímo nestěžovala. Slepičsky umím zatím jen málo, ale ticho bývá výmluvnější než mnohé kdákání. Po bezesné noci plné zpytování jsem se rozhodla, že její trápení ukončím, a to tradičním způsobem. Jistě, chovatelé drůbeže z vesnice se mi teď smějí, že nadělám. A že je chyba dávat drobným užitkovým zvířatům jména. Babička by se s tím nepárala, popadla by slepici, hlavu jí prostrčila dírou vystřiženou v pytli, položila na špalek a... to byl právě ten moment, před kterým jsme s mužem stáli a věděli, že po něm budeme už jiní. Už nebudeme jen těmi, kdo život množí, ale i těmi, kdo život berou. I když manžel má coby bývalý rybář na kontě dlouhou řadu zabitých ryb, nejen vánočních kaprů. Nevím ale, jestli se to ke zkušenostem počítá, když s rybou člověk zpravidla nestihne navázat láskyplný vztah.

Nakonec jsme to zvládli bez velkého dramatu, ale slzu jsem pro ni uronila, to přiznávám. Držet v rukou ještě teplé škubající se bezhlavé tělo byl pro mně silný a bolavý zážitek. Jestli ale někdo myslí, že skončila na paprice, tak to tedy ne, to už by bylo daleko za hranicí mých psychických možností.

Má svůj hrobeček mezi keři rybízu, označený jen slunečnicí, kterou jsem na něj položila. Děkuji za všechna dobrá vajíčka, která snesla, za radost, kterou mi přinášela a smiřuji se s tím, že život kura domácího má svůj šťastný začátek i smutný konec.

Milá Natálko, nejsem sice básník, ale na rozloučenou Ti věnuji těchto pár neumělých veršíků, neboť věřím, že si je ve slepičím nebíčku dokážeš překvokat:

Byla jsi bílá, slepičko skákavá,

zvědavá, veselá, hrabavá, kdákavá.

Vzpomínám, že jsi i zlobila maličko,

mám tady schované tvé bílé peříčko.

Byla jsi statečným plachým andělem,

s krátkým a prostým ptačím údělem.

Co však mně rozzlobí ze všeho nejvíce,

když někdo řekne, že´s byla jen slepice.