7. Štědré léto

Léto se kulí do své poslední třetiny a je načase trochu vyhodnotit, jak jsem na tom se zpomalováním:

1. Odpočívám duševně, a to tak, že důkladně.

2. Nestresuje mě blížící se začátek školního roku.

3. Na každý pracovní den si píši plán, co chci vykonat a snažím se to dodržet.

4. Když mě nebolí kolena a neleje, jdu se ráno proběhnout.

5. Každý den sbírám nějaké byliny a barvířské rostliny.

6. Každý den něco nového vytvořím.

7. Průběžně se vzdělávám v internetovém marketingu a pomaličku vylepšuji svůj web.

8. Čtu zajímavé knížky.

9. Odpočívám prací nebo lenošením na zahrádce.

10. Rozvíjím trochu zanedbávané kontakty s přáteli.

11. Pořád se na něco těším, protože mám stále něco hezkého před sebou.

12. Pečuji o své kluky tak, že vařím, peču, uklízím a starám se o prádlo.

13. Oni o mně pečují tak, že si hledí svého a sem tam něco v domácnosti pomůžou. Navíc mi občas dělají příjemnou společnost.

14. Je mi hezky a děkuji za to Pánu Bohu.

Mohla bych takhle pokračovat, ale seznamy bývají nudné. Body 3, 7 a 12 sice budí podezření, že jdou proti trendu, ale je to právě ta potřebná troška do mlýna, výjimka potvrzující pravidlo a basa, co tvrdí muziku. Zpomalení není zástěrkou pro zahálku, to zde budiž jasně řečeno.

Když se mi přece stane, že se cítím nanicovatá a neumím se odpíchnout k něčemu kloudnému, aplikuji velice osvědčený recept. Vytáhnu kolo a jedu na nedlouhou průzkumnou vyjížďku. Z ní se vracím plná nápadů a nového elánu. Vždycky mám u sebe vak, sáčky a nůžky. Projedu okolí bydliště některým směrem a hledím, co kde roste, kvete, zraje, co se dá sbírat a hned to taky sbírám. Někdy mám brašnu plnou špendlíků (letos jich je požehnaně ve všech možných barevných odstínech), někdy vak plný pelyňku, sáčky se šťavnatým popencem pro moje slepičky nebo cestou chroupu sladkou nezralou kukuřici. Když jdu pěšky, beru si velký košík (nebo i dva), protože některé bylinky se sbírají lépe do něj. Dost se divím, že lidi si nevšímají, že jim za humny rostou koberce mateřídoušky, nesbírají kvetoucí diviznu ani lipový květ. Nejspíš nečtou můj blog nebo nemají potřebu se zpomalovat. Vlastně je to dobře, protože bez nůžek by mateřídoušku akorát tak vypleli, o špendlíky je velký zájem i mezi vosami a dneska jsem dokonce musela svádět souboj o květenství vrbice se včelami, které měly za to, že na tu růžovou pastvu mají výhradní práva. Naštěstí jí na naší podmáčené louce kvete tolik, že se vše obešlo bez žihadel.

Abych trochu ubrala dramatičnosti, kterou obestírám prostý sběr bylin, povím vám, že při procházkách člověk může potkat ledacos pěkného. Třeba srnce na cestě u lesa. Koukali jsme na sebe chvíli (stál ne více než deset metrů ode mně), až jsem na chviličku měla dojem, že vzduch kolem nás začíná jiskřit a jeho nádherné velké oči si mě podmaňují tajemným kouzlem... Zkusila jsem na něj mírně a něžně promluvit, ale on se místo odpovědi lidským hlasem otočil a s hlasitým krkáním odcházel polem pryč. Moc mi nelichotilo, že takový mladý fešák dal zcela přesvědčivě najevo svůj nezájem. Příště si do lesa vezmu na sebe něco lepšího, třeba zapůsobím o trochu lépe.

Tak dál. Doma všechny ty svoje sběry buďto strkám do hrnce nebo suším a v tomto okamžiku se vyjasňuje, proč nás sběračů je tak málo, navzdory štědrosti přírody. Kdopak je ochotný zaplnit svou kůlnu, kotelnu, dílnu, posléze i ložnici papírovými pytli se sušeným býlím? Kdopak vůbec má k dispozici tolik místností, mrazáků, sklepů a půd, aby mohl syslit zásoby na zimu ze všeho, co kde sklidí? A není náhodou jednodušší zajít si do lékárny pro malý sáček s průduškovou směsí, než ji ručně míchat ze šesti pytlů ve velké míse? Anebo si v pekařství koupit hotový koláč? Ó ano, jednodušší to je. Ale mně to víc baví takhle, ručně, zpomaleně. Ohmatat, přivonět, zpracovat a u toho si hezky dumat, odkud se vzala pohádková myšlenka, že po lese chodí zakletí princové v srnčí podobě.