6. Umění odpočívat

Kdysi jsem v přetlaku tvořivosti psala na bílé kamínky citáty a doprovázela je drobnými obrázky. Jsem si vědoma, že je to v jistém smyslu estetický přešlap, na druhou stranu - proč by kámen nemohl být prostředníkem psaného sdělení? Taková stéla z Rosetty se nemá co stydět, že je popsaná, dokonce trojjazyčně, když se díky ní podařilo rozluštit egyptské hieroglyfy a položit tak základy moderní egyptologie.

Nedělám si naděje na tak obrovský vědecký průlom, jakému napomohli kameníci z druhého století po Kristu. Větičky, které jsem touto cestou do světa posílala, měly pouze nést povzbuzení, úsměv, malé zamyšlení. Vzpomínám si, že na jednom z nich bylo pruhované plážové křesílko a nápis:

"UMĚNÍ ODPOČÍVAT JE SOUČÁSTÍ UMĚNÍ PRACOVAT."

Nerada to říkám, ale v posledních týdnech jsem došla k poznatku, že umění pracovat není totéž, jako umění zaměstnat se. Zaměstnat se je pro mne totiž velice snadné. Minutku se rozkoukávám a hned vidím kuchyňskou linku plnou neumytého nádobí. A hned jdu a začnu skládat do myčky, mýt, otírat, uklízet do šuplíků. Pohled do ledničky mě přivede k nápadu, že uvařím pudink (dlouho jsme ho neměli) a upeču meruňkový koláč. A udělám to. Mezitím přiživím kvásek, utřu prach na ledničce a uvařím si čaj. Vynesu tříděný odpad, vyberu schránku, posbírám slimáky. Pak si vzpomenu, že v koupelně je asi plný koš prádla. A zase jdu, roztřídím, dám vyprat, usušit, skládám, žehlím, uklízím do skříní. Vyjdu na zahrádku a napadne mně, že ten záhonek by potřeboval vyplít a růže přivázat. A jdu a... den je pryč, strávený v desítkách drobných zaměstnáníček. Ne, že by nebyly užitečné, kdekdo z nich má prospěch. Ale je to TA PRÁCE, na kterou jsem si udělala rok volna? Tuším, že není.

Takže pěkně zpátky k motivačnímu sešitu, kam jsem se přinutila konkrétně formulovat své plány a cíle. Co mi to dalo námahy a sbírání odvahy, vůbec ty věty vyslovit! Výzvy teď leží přede mnou na stole. Bude to chtít systém. Dobrý plán a potom vůli ho naplňovat. Oč bylo snadnější, když tohle všechno za mně vykonával anděl strážný - můj zaměstnavatel, který požadoval konkrétní práci ve vymezeném čase. Vůli ke splnění jeho zadání nebylo třeba namáhavě hledat. Byla motivována pravidelnou měsíční mzdou a jistým společenským postavením. Čas nebylo potřeba plánovat, rozvrh většiny dne byl pevně dán. Být zaměstnancem představuje poměrně pohodlnou cestu, jak čas proměňovat na peníze a uspokojení z toho, že jsem užitečná.

Jenže mě připadalo, že tento strážný anděl, pod jehož křídla jsem se před lety dobrovolně uchýlila, toho času žádá ode mně trochu moc. A že vynaložená námaha odměně neodpovídá. Že se celý systém vychýlil z rovnováhy. Tak teď to mám. Stojím před nelítostným zrcadlem, které se mi pošklebuje: "Ukaž, co umíš, když na tebe nikdo netlačí!"

A já přiznávám, že to bez anděla neumím, teprve se to začínám učit. Před padesátkou, no to jsem na sebe zvědavá... Z druhé strany, když se mě teď někdo ptá, jestli mám čas na to či ono, můžu pravdivě odpovědět: ANO, MÁM ČAS NA VŠECHNO, CO POVAŽUJI ZA DŮLEŽITÉ. I na odpočinek. Nevyčítám si šlofíka po obědě ani delší snídani s knížkou, zakecání se sousedkou ani procházku po lese. K vytouženému zpomalení došlo. Dobrovolně nezaměstnaná, bez pravidelného příjmu, zato se spoustou času. Otázka, za co ho vyměním, zůstává viset ve vzduchu a já se zpomaleně vydávám vstříc neznámé odpovědi.