30. Optimální zralost

Je dobré věci začínat od čistého stolu a také je uklizeným stolem končit. V symbolické rovině s tím souzním, v reálné rovině jsou všechny mé pracovní stoly opět lehce zavaleny rozdělanou prací. Už o tom byla řeč vícekrát, takže pouze konstatuji, že zcela uklizená pracovní plocha je u mě v rovině sci-fi. Jsem s tím srozuměná.

Čas odpočinku dozrál, leč dostala jsem navíc nečekaný dárek. K mému milostivému létu byl díky covidu přidán malý epilog, díky němuž mám ještě trochu času se ohlédnout a ten symbolický stůl na závěr přelíznout mikrohadříkem. Díky za tu možnost.

Když prázdniny skončily, začal učitelský přípravný týden a s ním i mé pravidelné zaměstnání. Vplulo se mi do toho hladce, bez stresu a vnitřního vzdoru. Těšila jsem se hlavně na kolegyně a kolegy, na děti zas tolik ne, protože jsem je neznala. To se rychle změnilo. Po prvním školním týdnu si mě získaly a už jsou "moje". Už se zase těším na naše ranní hovory, na všechnu práci, kterou týden po týdnu zvládneme. Už mě zase zajímají i cizí, zejména ty dětské starosti a jsem ochotná jim věnovat část své pozornosti. Snad konečně přestanu honit pět zajíců najednou a budu alespoň občas dělat v jednu chvíli jednu věc. Ne tu, která se namane, ale tu, která byla v plánu. Už zase mám zase málo času na své ostatní záliby, ale znovu se utvrzuji v tom, že je to věc dobré či špatné organizace a že se s tím dá něco dělat. Alespoň někdy.

Krom toho, že jsem odpočatá, na sobě jaksi navíc pozoruji tyto jevy: Změnil se můj pohled na všechno, co dělám. Těším se znovu ze své učitelské profese, která přitom neztratila nic na své náročnosti ani na nedostatečném ohodnocení. Neobávám se konfliktů, jakýsi vnitřní zdroj mě ujišťuje, že každá konfrontace má i svou ziskovou stránku. Vědomě se snažím nevyčerpávat své cenné zdroje na doraz, ale ponechat si rezervu. Nemám už pocit, že musím všechno zvládnout sama. Sílu mi dodává i sounáležitost s ostatními, ten hřejivý zážitek, když lidé různých zájmů a povah usilují o společný cíl a jsou si přitom navzájem nápomocní. 

Doufám teď jenom, že jsem vás, mé milé čtenáře, tou masou pozitivity příliš nezavalila, ještě to totiž není celé...

Živou vodou, kterou si chodím do práce nabírat, jsou pro mě hovory s lidmi mladšími o generaci či dvě. Mají  plno ideálů, hezkých nápadů, elánu a důvěry v život. Tatáž voda mi však jako studená sprcha nekompromisně připomíná, že jsem se v práci pomalu propracovala mezi ty zralejší, otevřeně řečeno: mezi nejstarší. A vlastně se to stalo nenápadně, plynule a subjektivně vnímáno, velice rychle. Jako když je jablko na větvi kyselé a malé (je vám pětadvacet), pomalu se zvětšuje, vybarvuje, pořád je kyselé a tvrdé (v tu dobu je vám pětatřicet), chvíli ho nepozorujete, pak přijdete a ono je najednou akorát, zralé, chutné, ke sklizni. Vám je tou dobou bezmála padesát.

Nevidím však důvod se tím znepokojovat. Ptát se, když něčemu nerozumím, můžu i teď, odmítnout, když něco z dobrého důvodu nechci dělat, mohu teď tím spíš. Jsem něco jako zralé podzimní jablko. Tak alespoň doufejme, že trvanlivé.