3. Odněkud někam, ale kam?

Když se chce člověk dostat odněkud někam, zpravidla se musí pohnout z místa. Indiánské přísloví o tomto fenoménu říká: "Když chceš přejít řeku, musíš přejít řeku." Lapidární, jednoduché. Jak to provést? Zkušení kaskadéři se jen pousmějí, ale při mé povaze je ten čas před rozhodnutím "věcí obtížnou, ba přímo nelehkou".

Nejdřív se neděje nic zvláštního, jen tu a tam si všímám, že něco chci jinak, než to je. Začne mě to zlobit. Pak už rozčilovat. Postupně na to myslím víc a intenzivněji, pořád to přemílám, promýšlím ze všech stran, dumám, jestli a jak se to dá změnit. Kreslím myšlenkové mapy a sepisuji seznamy pro a proti. Chvíli mi to připadá jako báječný nápad a za pár minut jako dokonalá hovadina, nesmysl a nebezpečí. Příští den zase naopak.

Jedna moje část mi připomíná, že téměř není vznešenějšího poslání, nežli učitelství (lékaři a zdravotní sestry v tuto chvíli prominou). Sloužíme lidstvu skrytým, avšak mocným způsobem: myšlenkově ovlivňujeme novou generaci, pokoušíme se kultivovat duši národa. Jiná má složka mě zároveň upozorňuje, že sluchový aparát, nervová soustava i hlasivky trpí a že už i sama na sobě občas pozoruji syndrom protivné unavené učitelky. Mám dojem, že mi nestojí za to, ničit si zdraví a víkendy i jiná volna věnovat přípravám, protože ti malí pacholci si toho stejně neváží. (Není to pravda, někteří si toho váží a se vstřícným nadšením hltají všechno, co jim nabídnu.)

K tomu všemu se v mých očích školství stává nadmutou byrokratickou příšerou, která žere víc a víc papírů, razítek, zpráv a posudků, než kolik člověk stačí nashánět. No a z druhého konce jejího trávicího traktu vychází stále nové vyhlášky, předpisy, programy, závazná doporučení a přehledové tabulky. Ne, že by tomu za časů monarchie bylo jinak. Škola je hlavně velký státní úřad, a to se překvapivě týká i školy církevní.

Když se tohle v mé mysli děje, je to neklamný signál, že se blíží změna, která bude stát za to. Kdyby se neuskutečnila, červ nespokojenosti bude hlodat dál, klidně až do smrti. Takovou tasemnici živit nehodlám, takže nezbývá, než se vydat na cestu. Ach jo, Pane Bože, proč nám život servíruje jahody i feferonky naráz na jednom talíři?

Napřed o tom přemýšlím tajně, pak začnu vypouštět průzkumné balónky, když sem tam něco nadnesu nahlas před přáteli. Na váhu rozhodování pokládám dosavadní jistoty proti možnosti, že se něco podstatného dá dělat jinak a třeba lépe. Mezitím běží týdny, měsíce a třeba i roky. Myšlenka nabývá konkrétních obrysů a pomalu zraje, pak se o ní dá mluvit více a formulovat ji přesněji...

Až jednoho dne konečně padne ROZHODNUTÍ téměř rovné jistotě, po kterém následují kroky, které už nepůjdou zvrátit.

Jakmile je tento řetězec namáhavého váhání a sbírání odvahy u konce, už je to dobré. Sedím na vrcholku tobogánu, stačí odraz a.... jedu. Všechny naděje, odhodlání i rizika si vezu s sebou.

Samotný přechodový rituál je už víceméně formální a běží samovolně. Ten, který mám právě za sebou, byl plný květin, dárků i upřímných slziček. Vím, že se mi bude stýskat. Po dětech, po hovorech s nimi, po báječných lidech v práci, po společné práci a sdílení. Pamatuji i na to, po čem se mi stýskat nebude. Sama sobě neumím odpovědět, jestli se skutečně za rok vrátím, nebo ještě ne, nebo už nikdy ne. Uznávám, že učitelství je poslání, jen si v tuhle chvíli nejsem jistá, jestli právě moje.

Jene Amosi, ty to jistě pochopíš, neboť právě ve Tvé Velké didaktice jsem mimo jiné našla citát vystihující mou potřebu: "Každého člověka těší soulad,... také sám není ničím jiným než harmonií, uvnitř i zevnitř."

A tak tu harmonii jdu hledat. Zpomalením vpřed!