3. Kdo mluví pravdu

"Legíny, opilci a děti říkají vždycky pravdu." Tohle jsem se dočetla na stojací tabuli před jednou holešovickou kavárnou. Možná ti pravdomluvci byli v jiném pořadí, ale to nemá vliv na mou dnešní úvahu.

Každý den poránu se vysoukám z postele, poněkud rozcvičím ztuhlé údy a belhám se po schodech o patro níže do koupelny. Podívám se na sebe do nemilosrdného zrcadla a přemýšlím o Sněhurčině maceše. Disponovala kouzelným předmětem, který jí na otázku "Kdo je na světě nejkrásnější?" ukázal její obraz a ještě jej doprovodil pochlebným komentářem. V pohádce se píše, že to bylo zrcadlo, ale nezlobte se na mně, pochybuji o tom. Všechna zrcadla v naší domácnosti pouze odrážejí realitu, která je před ně postavena. Nejsem z toho nadšená, ale jako zastánce otužování mysli věřím, že je lepší čelit nepříjemné skutečnosti, nežli jí lakovat narůžovo a žít v sebeklamu. Tím samozřejmě nechci říct, že nepoužívám make-up a kartáč na vlasy, ale tím jen chráním své spoluobčany před ranním šokem ve veřejné dopravě a na pracovišti.

Tož tedy, skutečnost je taková, že žena kolem padesátky nevypadá po probuzení jako svěží poupátko, které láká svým půvabem a vůní, ale je lepší, když ji prvních patnáct minut nikdo nevidí, než se dá trochu do pořádku. Tady mi má nátura ranního ptáčete rozhodně hraje do karet.

Další věc, ve kterou jsem celý život věřila a teď o ní pochybuji je, že nejdůležitější je ta pravá, vnitřní krása, ryzí charakter. Nechci tu myšlenku docela shazovat, ale asi tomu tak není. Nevzhledná žena může být sebecharakternější, sebevzdělanější, sebezkušenější a sebeschopnější, mnoho jí to není platné. Pro mužskou část lidstva je prakticky neviditelná. Jedině snad, kdyby měla alespoň příjemný hlas a mluvila v nějakém podcastu hrozně chytré řeči, mohla by vzbudit zájem. Samozřejmě, pro život sebevědomé zralé ženy není pozornost mužů nezbytností, je ale velmi vítaným kořením, které její každodennost vylepšuje.

Jelikož mám to štěstí a jsem profesně obklopena malými dětmi, mohu se cítit milována, ba někdy dokonce obdivována. Jim totiž docela stačí, že je máte rádi, nasloucháte jim, zajímáte se o ně a rázem jste pro ně hvězdou. Nežli z toho vyrostou (netrvá to déle než dva roky), dokážou nekriticky přehlížet vaše chyby i fyzické nedostatky. Občas přinesou vlastnoručně nakreslený obrázek: "Paní učitelko, to jste vy…" a nevěříte vlastním očím. Barbie by mohla závidět.

Vždy na jaře se u nás ve škole odehrávají zápisy budoucích prvňáčků. Nepůjdu do podrobností, ale každoročně se kolem této události odehrávají malá, trochu zbytečná rodinná dramata, protože otevíráme vždy jen jednu třídu o menším počtu žáků. Někteří rodiče tlačí na školu, na své dítě, hledají přímluvce, všemožně se snaží uspět. Dítě, které je v celém procesu hlavním činitelem, je tím samozřejmě stresováno. Ač neví proč, cítí, že TEĎ je ta chvíle, kdy se musí předvést v tom nejlepším světle a podat výkon. Některé je šťastné, že je středem pozornosti, jiné to neunese a strach z neúspěchu ho přemůže.

Jeden takový chlapec vkročil do třídy, kde jsme s mou o něco starší kolegyní nachystaly pomůcky, s jejichž pomocí se snažíme v krátkém čase zjistit, zda je dítě na školu zralé. Byly tam i hračky, obrázkové knížky, veselé polštářky a vůbec, všemožně jsme usilovaly udělat ze zápisu příjemný zážitek. Na toho hocha však nic z toho nezapůsobilo. Bál se, plakal, nechtěl dovnitř, až si vymohl tatínkovu přítomnost. Tatínek se usadil v křesílku, ujišťoval synka, že je tam s ním, avšak ten stále štkal a nebyl k utišení. Povzbudivě jsme se na něj usmívaly, že není čeho se bát, připravené úkoly jsou snadné a jistě je zvládne. Kluk na chvilku ustal, utřel si rukávem nos a osvětlil důvod svého pláče: "Když já sem myslel, že tu budou mladý!"

Spadla nám čelist a navzdory tomu, že jsme se nezadržitelně rozchechtaly na celé kolo, musím od té doby přemýšlet, kam se poděly ty sympatické princezny, které by každé malé dítě chtělo denně potkávat před školní tabulí a jestli je to chyba, že člověk nezůstává věčně mladý.