29. Co je trendy

Sedím si tuhle u snídaně, po roce bez zaměstnání velmi duševně odpočatá a listuji jistým respektovaným týdeníkem. Málem mi zaskočilo, když jsem se tam dočetla, že vzít si v práci dlouhé neplacené volno je nyní VŠEOBECNÝM SPOLEČENSKÝM TRENDEM! Kdo by to byl řekl, v době přituhující ekonomické krize domácností...

Celou tu dobu jsem žila v domnění, že to, co jsem si dovolila, je něco výjimečného a snad i docela odvážného a zatím, tumáš, čerte, kropáč! Za mými zády se stalo téměř módou, že lidé opouštějí lukrativní zaměstnání a jdou kácet dříví, sklízet jahody nebo se procházet lesem a číst knížky. A podle těch novinových článků se až zdá, že to probíhá ve velkém, asi jako když se v šedesátkách nosily zvonáče a v osmdesátkách mrkváče. Některé firmy dokonce vycházejí takovým podivínům vstříc a nabízejí jim placené čtvrt nebo i půlroční volno. Všechno to prý vyvolala pandemie, která občany zavřené na home-office přiměla přemýšlet o smyslu vlastní práce a o životních hodnotách.

Málem mě převálcoval dojem, že milostivé léto vůbec nebyl nápad plynoucí z mé vnitřní potřeby, ale že jsem se nevědomky prostě přizpůsobila civilizačnímu trendu a rozmnožila široké řady těch, co radostně žijí ze vzduchu a krásy květin, případně si na prostou obživu (potažmo bydlení, vzdělávání atd.) vydělají svými koníčky. 

Zde je namístě sundat snílkům růžové brýle.  Udělat obživu z koníčku je těžká věc, která se podaří málokomu. Úspěch není náhoda. A dále:

Skutečnost je málokdy tak načančaná, jak se nám snaží namluvit influenceři dnešní doby. Nikdo vás nezbaví zodpovědnosti a těžkého rozhodování, zda a na jak dlouho se odstřihnout či ne. Co dělat s únavou z lidí, psychickým tlakem, psychosomatickými potížemi. Vždycky je potřeba za něco cenného (čas a klid) zaplatit něčím jiným, rovněž cenným (dosadí si každý sám). Takže než se do něčeho vrhnete, porovnejte si obě hodnoty, ať předem odhadnete, jaká asi bude vaše výsledná bilance. Může to být zisk i ztráta, záruka žádná.

Své milostivé léto bych předběžně shrnula asi takto:

Potkala jsem za ten rok řadu zajímavých a skvělých lidí, se kterými bych se jinak minula. Každý z nich mě inspiroval a posunul o kousek dál.

Zažila jsem věci, po kterých jsem moc toužila a jako zaměstnaná učitelka bych si je dovolit nemohla. Školní rok je pevný rámec, který se jen těžko překračuje.

Mohla jsem se na čas vrátit ke kořenům své původní profese, neboť jsem v hloubi duše také textilák, od vlákna až po nositelný oděv. Konečně bylo na všechno dost času a v tom širokém oboru jsem se naučila spoustu nových věcí.

Pochopila jsem, že i když jsem nepružná a nechápavá vůči některým jevům dnešní doby (například marketingu na sociálních sítích), není nutné skládat zbraně. I duševní dinosaurus se může učit něco nového a tak se pomaličku posouvat vpřed. Klíčové je ovšem slovo "pomaličku". Zatímco se s námahou prohryzávám spletí nástrojů, funkcionalit a služeb, vývoj sítí je velmi dynamický a některé jejich funkce se změní dřív, než je stačím pochopit. Inu, vítězem se stává, kdo se umí sám sobě alespoň zasmát.

Spotřebovala jsem úspory, protože tak lukrativní to moje opuštěné zaměstnání zase nebylo, abych zůstala ve vatě.

Ztratila jsem iluze o vlastních schopnostech a naivní představy o podnikání.

Měla jsem čas promýšlet, co opravdu má v životě cenu. Mám teď napřemýšleno do zásoby, uvidím, jak dlouho mi to vydží.

Mám kam se vrátit, protože v Praze není učitelek nikdy dost.

Podtrženo sečteno, vychází mi jednoznačný zisk. A navíc: Vychutnala jsem si život bez stresu a musu, díky čemuž se mi srovnal krevní tlak. Když mě zmohla únava, tak jen ta fyzická.

Byl to vážně dobrý rok a kdybych mohla přidat ještě jeden, neřeknu ne. Jenže člověk musí být realista. Určitě si nemyslím, že v souladu se "všeobecným trendem" by si většina pracujících mohla dovolit vyskočit od stolu, od volantu či od výrobní linky a jít se na pár měsíců duševně regenerovat. Je to spíš vzácná výjimka, za kterou jsem vděčná. Že jsem ji sama sobě dovolila.