25. Spousta času

Je to s tím časem prapodivné. Zaslechla jsem nedávno sportovního komentátora, který po vstřelené brance radostně vysvětloval televizním divákům, že hokejista X byl proto úspěšný, že přesně mířil a navíc měl na zpracování puku spoustu času. Musela jsem se smát, stejně jako když lektoři v tanečních vykládají, že v jistém tanci máte při počítání raz-dva-a-tři luxusní množství času tělesně se přeskupit třeba během toho -a-. Stihnete například přisunout nohu a přenést váhu, vznést se na špičky a narotovat horní polovinu těla do směru tance, snížit v kolenou, odklonit se od partnera a přitom elegantním obloukem otočit hlavu zleva doprava. Hokejista měl tedy k dispozici pohodlných pět desetin vteřiny, zatímco vy v roli tanečníka máte k dispozici neuvěřitelné  tři čtvrtiny této nicotné jednotky.

Kdybych já měla ve výstroji na ledě zamířit a vystřelit na bránu, potřebovala bych na řečené zpracování puku od pěti minut výše, přičemž pravděpodobnost zacílení na soupeřovu bránu odhaduji kolem jedné tří set šedesátiny. V tanci jsem o něco zkušenější, takže alespoň vím, že pro výše popsané taneční pohyby platí: Lze je stihnout pouze v případě, že jsou zautomatizované a vůbec na ně nemusíte myslet. Přemýšlení totiž pohltí cenné setiny vteřiny a k došlapu na špičku na dobu tři tak zaručeně dojde pozdě. Podotýkám, že pohyby se zautomatizují až po desítkách, možná stovkách opakování.

Jak využít svůj časový limit, možnost první: Chceš-li dělat věci dobře a rychle, nauč se je pořádně a dělej je často, aby se staly snadnou rutinou.

A pak je tu jiný případ. Na někoho nebo na něco se moc těšíte, počítáte týdny, dny, hodiny, minuty... a ty poslední se tak vlečou, že se vám během každé z nich zrychlí tep, stoupne tlak, srdce spadne do kalhot, kolena podklesnou, jste na omdlení, vzdycháte "ach jo", potí se vám dlaně, rudnete ve tváři a tak podobně. Ve chvíli, kdy očekávaná a vytěšená událost konečně nastane, čas se naopak neuvěřitelně zrychlí. Než se vzpamatujete, šťastná chvíle uteče a už na ni jen vzpomínáte. Těšení a prožívání jsou tu ve zcela špatném poměru. Nejspíš jsou na vině nenápadné chemické sloučeniny z naší vlastní produkce, které emoce nejen budí, ale jsou jimi rovněž buzeny. V důsledku toho se i samotné prožívání prohlubuje a do archivu paměti si tak ukládáme nezapomenutelné okamžiky. A to je ta potíž: OKA-MŽIKY.  Pouhá mrknutí očí. Vždyť jsme se k nim tak upínali, tolik od  nich čekali...

Jak využít svůj časový limit, poučení druhé:  Ponoř se do té chvíle, až přijde, využij z ní každý drobeček a nedělej v tu chvíli nic jiného! Sítě i povinnosti mohou počkat. Netrap se tím, že něco neprobíhá podle tvých představ a nevytvářej si přehnaná očekávání, prostě se z přítomnosti raduj, jak umíš.

Komu se oka-mžiky zdají málo a chtěl by víc, ať si zkusí přestavit kvetoucí makové nebo řepkové pole. Co vidíte? Rudou nebo žlutou, předpokládám. A teď si udělejte z prstů rámeček a obrázek toho pole si zarámujte. Možná s překvapením zjistíte, že sytě barevná plocha v ohraničeném výřezu ve skutečnosti tvoří jen úzký proužek, malý intenzivní akcent na pozadí méně pestré, i když jinak malebné krajiny. A přece neřeknete: "Vidím nebe, les, trávu, cestu...", ale právě jen: "Vidím makové pole, ta červená, to je nááááádhera!"          Pokud nechápete souvislost mezi polem vlčího máku a mimořádnou událostí, omlouvám se za složité vyjadřování. Čtěte prosím ještě jeden odstavec.

Jak využít svůj časový limit, možnost třetí: Dopřej si odstup. Sytě barevná šmouha, která se může zblízka  zdát naplněním celé podstaty existence, je ve skutečnosti něčím navíc, mimořádností, svátkem na pozadí obyčejného, poctivě naplňovaného života. Z odstupu její krása lépe vynikne. Život by sice dával smysl i bez ní, ale byl by chudší. Ona mu přidává jasu, šťávy a koření. Díky Bohu za ní. Kdo ale konzumuje samé koření a neředěnou šťávu, zkazí si žaludek. Nepoměr mezi všedním životem a svátečními okamžiky může být jen zdánlivý.

Zanedlouho mě trochu toho koření čeká a nacházím se právě v takovém stavu těšení, jaký jsem před chvílí popsala. Všechno mi padá z ruky, každou chvíli si vzpomenu na něco, co ještě nutně musím do té doby zařídit, tvořím seznamy, dělám opatření, abych byla na svou velkou chvíli dobře připravená. Už zanedlouho se totiž budu muset opět  "myšlenkově přenastavit". Mému nádhernému roku svobody zbývá necelá čtvrtina. Hleďme, jak mi i ten zpomalený čas rychle utíká!