24. Poprvé

Slyšela jsem, že malým dětem čas ubíhá pomaleji, protože pořád objevují něco nového, do čeho se dokáží zanořit s velkým zaujetím. Každou chvíli něco vidí nebo zkoušejí poprvé a jejich životy jsou tak plné dobrodružství a objevů. K tomu je potřeba připočítat těšení se na dospělost, která se zdá v nekonečnu a pak ještě spaní po obědě, které zase vyvolává dojem, že místo jedné středy jste prožili hned dvě. Jednu dopoledne, druhou odpoledne. Každé "poprvé" je potravou pro představy, bystří smysly a ukládá se hluboko v paměti.

Jakmile se člověk stane dospělým a vklouzne do nějaké rutiny, přestane po obědě spát, dny a týdny ubíhají jeden jak druhý, čímž vzniká pocit, že jsou tak nějak rychlejší. Ve středním věku o nějaké "poprvé" zavadíte jen velmi vzácně. Měla jsem poslední dobou velké štěstí, protože se mi jich přihodila celá řada. Například se mi dostalo nečekané možnosti představit svůj zpomalovací koncept na slavných řemeslných trzích v Berouně. Přišlo to na poslední chvíli a bylo málo času na rozmyšlenou. Ty trhy miluji jako návštěvník a kupující, ale s vlastním stánkem?

Moje klidné já řeklo: "Kašli na to, tohle je trochu moc. Nikdy jsi to nedělala, nemáš na to vybavení." Mé dobrodružné já mělo jiný názor: "Jestli to myslíš s tím svým podnikáníčkem vážně, je to bombastická příležitost ukázat se, zjistit, koho to doopravdy zajímá, jinými slovy - kdo to kupuje, najít spřízněné řemeslníky, potkat další zajímavé lidi a vyprodat něco ze svých stále rostoucích zásob." Vyhrálo dobrodružné já a ve všech bodech splnilo své cíle. Prezentace na trzích bylo opravdu VELKÉ a NELÍTOSTNÉ POPRVÉ.

Když jsem před čtvrtou vstávala, abych tam byla včas, bylo ještě před svítáním, nikdo venku, jen ptáci do ticha nádherně zpívali. Magická hodina míru, než se narodí nový den. Ani naše jinak dychtivé slepičky neuznaly, že už je ráno a nevylezly z kurníku, ačkoliv jindy se tlačí za dvířky a jen co spustím padací můstek, vyletí jako špunty z láhve, třeba tři naráz. Sešla jsem k hlavní silnici a autobus jedoucí opačným směrem u mě mimo zastávku přibrzdil v domnění, že jsem opozdilec, co chtěl jet s ním. Zavrtěla jsem hlavou i rukou a usmála se na něj, jakože s ním nejedu, on vlídně kývnul a jel dál. Bylo to moc hezké gesto, na které by v dopravní špičce nikdo neměl ani pomyšlení. Ovšem řidič prvního ranního spoje si může dovolit být galantní, když chce. Než přijel první autobus mým směrem, dívala jsem se z mostu do potoka. Je tam kamenný práh a za ním se voda čeří na velkých balvanech. Kolikrát jsem už takhle poránu čučela do ubíhající vody a viděla, že právě takhle pádí můj čas. Teď jsem si ale všímala, jak proudy vody obtékají překážky a docela mě překvapilo, že ani nejvydatnější proudnice neteče přímo, ale právě ona se uprostřed řečiště setkává s bariérou větví, je nucena se rozdělit vejpůl, všechny ty věci obtéct a až po delší době se zase pod kamenným předělem spojí, aby přeměněná a uklidněná plynula potokem dál.

Poprvé jsem viděla náš obyčejný potok úplně jinýma očima. Jako obraz vlastního života, jako proud myšlení, podobenství všech možných životních proměn. Jeho nekončící vitalita mi dodává novou odvahu. Když může on, já taky...

Takhle krásné čisté a dumavé ráno jsem zažívala s pocitem velkého poprvé, protože každé nové ráno je poprvé a nikdy už se nezopakuje. Navzdory tomu, že vypadám a chovám se úplně obyčejně, můj život je plný soukromých objevů a malých dobrodružství. Čím víc se dívám, tím víc detailů vidím. Čím víc úžasu, tím víc vděčnosti. Škoda jen, že se už nemohu těšit na dětství, v tom mají ti malí človíčci přeci jen výhodu, i když o ní nemají tušení. Snad bych to mohla zkusit alespoň s tím spánkem po obědě, abych měla každý den jako seriál na pokračování...