23. Lekce důvěry

Je zase pátek a to mi vždycky připomene, jak rychle letí můj (i váš) čas. Pro mně pátek vždycky znamenal něco jako začátek té příjemnější části týdne, předěl, na kterém si zaslouženě vydechnu a mám před sebou pár desítek hezkých hodin. Rytmus týdne je víceméně ustálený, až rutinní, rozrušovaný sem tam nějakou mimořádnou událostí nebo zážitkem. Kdo si ale stěžuje na nudu pravidelnosti, patrně neví, že by spíš měl být za to vděčný.

V hlavě se mi honí dva zážitky z tohoto týdne, oba se nějak týkají malých dětí. Děti jsou důležité téma, protože dávají našim životům smysl. Mimo jiné tím, že je jaksi prostřednictvím genů posouvají do dalšího kola.

Jdeme si takhle na podvečerní vycházku do okolí našeho domova, je už krásně a příjemně, všechno zalévá teplé světlo, zlatá hodinka pro fotografy. Na ruce mám, jako obvykle, košík na bylinky, povídáme si a těšíme se pohledem na nádhernou jarní zeleň. Pěšina vede přes louku mezi dvěma potoky a lesíkem a koukáme, u cestičky sedí tři malé děti, mají před sebou bedýnku obrácenou jako pult a na ní cosi. Vypadá to jako stánek ve hře na prodáváníčko. Jsme zvědaví a tak přicházíme až k nim a zapojujeme se do hry:

Děti: "Dobrý den! Pojďte si něco vybrat!"

My: "Dobrý den, moc nás to mrzí, ale jsme na procházce a nemáme s sebou peníze!"

Děti téměř ani nezaváhají: "To nevadí, tohle nějak dokážeme vyřešit!"

Holčička (tipuji první až druhá třída) zaštrachá pod pultíkem, vytáhne vlastnoručně vyrobenou papírovou příruční kasičku a vyndá z ní lesklou dvacetikorunu. A podává mi ji: "Tady máte!"

Raduji se z té velkorysosti a také, že mohu nakupovat, položím si dvacku na pultík a začnu vybírat zboží. Mají tam poskládané a pomalované origami záložky a obrázky vytvořené nějakou tekutou zářivou barvou. Vyberu si jeden z nich, ze záložek mě nejvíc zaujala ta s vyobrazenou holubicí míru a nápisem: NECHCI VÁLKU NA UKRAJINĚ!. Zaplatím darovanou mincí, navzájem si poděkujeme, popřejeme si hezký večer a obchod je uzavřen. Všichni jsme spokojeni.

Ta miniaturní scénka mi rozjasnila zbytek dne. Děti se odvážně vydaly prodávat svoje výrobky. I když umístily svůj stánek na velmi neobvyklé místo (žádné domy, žádná silnice, jen příroda, běžci, kolaři a pejskaři), libovaly si, jak se jim obchody daří. I když přišly prodávat, zisk pro ně byl méně důležitý, než samotná hra, jejíž součástí jsou rozhovory s cizími lidmi. Jejich odvaha a důvěra, že lidé jsou dobří, mě v tu chvíli zasáhla.

Připomnělo mi to jedno velmi silné místo, které teď pravidelně každý týden míjím na pražském "Hlaváku". V podchodu k nástupištím se jde kolem památníku rozloučení. Je tvořený dveřmi starého vagónu, jejichž skleněná výplň nese otisky vztahujících se a mávajících rukou. Připomíná Wintonovy děti, které byly v letech 1938-39 zachráněny díky nesmírné odvaze a lásce svých rodičů. Ti věřili, že tam někde, na vzdáleném konci Evropy, žijí dobří lidé, jejichž lidskost se těchto dětí ujme a umožní jim v bezpečí přežít peklo holocaustu, do kterého právě vstupovali oni. Sami ty lidi neznali a přesto jim svěřili to nejdražší, co měli, celou svou budoucnost. Měli víru, že navzdory zlu, které je obklopilo v jejich vlasti, mezi lidmi dobro stále existuje.

A ta víra umožnila, aby jejich zoufalá sázka vyšla. Kéž se takové zázraky dějí stále, i dnes.