22. Vypadlé kolečko

Musela jsem se načas odmlčet, protože mi přišlo nemístné psát o svých nicotných příhodách ve dnech, kdy čísi zlá vůle shodila první kostku domina a tím spustila dlouhý a zdánlivě nekonečný řetězec pádů a hroucení toho, co doposud stálo a zdálo se pevným.

Současné stěhování národů se naštěstí liší od těch starověkých, kdy vůle přežít u jedněch znamenala nutně smrt nebo vyhnání druhých. Máme dnes velkou výhodu v přísunu informací, ve státním zřízení, sociálním a zdravotním systému, v blahobytu, který nám umožňuje rozdělit se téměř bezbolestně. A je tu ještě pořád spousta dobré vůle a empatie k zoufalým příchozím.

V důsledku těch neveselých dějů se také ledacos zkomplikovalo například pro drobné podnikatele, kteří byli po hubených covidových letech vyčerpáni. Teď, když se zdálo obrátit vše k lepšímu, úleva nepřišla, protože došlo k dramatickému zdražení téměř všech vstupů a lidé nakupují méně. Složitý propletenec, ve kterém zpravidla taháme za kratší konec.

Tolik rozbor světového a lokálního dění viděného z útulného koutku našeho obýváku. Z uvedeného vyplývá, že ani pro moje barevné podnikání není právě ideální doba a já se přitom tvrdohlavě vzpírám myšlence pracovat v oboru, který by mě nenaplňoval radostí. Vzhledem k tomu, že se můj rok svobody překulil ke konci druhé třetiny, je opět načase trochu bilancovat.

Nejprve klady této situace:

1. Jsem krásně duševně odpočatá, dobře spím a mám čas starat se o své zdraví i o své další vzdělávání.

2. Mohu svůj čas plánovat svobodně, jak pro práci, tak pro odpočinek.

3. Trávím hodně času se svým mužem, kterého zaměstnavatel stále drží na home office, takže si mnohem více povídáme, snídáme spolu i obědváme, občas se poštěstí i společný šlofík po obědě na gauči. (Povšimněte si prosím slovíčka ČAS, které se vyskytuje v každé větě. Zdá se, že největší problém byl metodou milostivého léta dočasně vyřešen.)

A teď i nějaké ty zápory, aby vše zůstalo v rovnováze:

1. Jsem jako ozubené kolečko, které vypadlo z hodinového stroje. V nadsázce řečeno, nikdo mě teď nepotřebuje, protože jsem se dobrovolně zprostila většiny závazků...

2. Nikdo mi neplánuje práci, takže když to neudělám sama, může se stát, že se večer dostaví pocit promarněného dne. Poučné! Naštěstí to nebývá často.

3. Nikdo mi neplatí ani ň za to, že nechodím do zaměstnání. Nijak překvapivé. Ani za nekonečné hodiny, kdy se pracně učím marketingu na sítích, kdy pronikám do tajů barvířského řemesla, studuji, píši, připravuji své projekty a produkty.  Musím vystačit pouze se zdroji, které dokážu vygenerovat, což není žádná sláva a zatím to jde spíš od desíti k pěti. (Ještě že se ve společné domácnosti společně stravujeme.)

Ale jinak to není špatné a už vůbec si nestěžuji. Milostivé léto je ziskový čas. Prožívám pocit tuláka, co jde s bosýma nohama, nebem nad hlavou a neví přesně, kam dojde. Vnímám svobodu, promýšlím věci, to není málo. Anebo znovu, jsem tím vypadlým ozubeným kolečkem, které se stále dál kutálí. Zatímco jeho původní místo už hodinář osadil jinou součástkou, jemu se rýsují tři možnosti, jako v pohádce:

A) Zapadne někde mezi chuchvalce prachu, zrezne, vyluxují ho a bude konec.

B) Nechá se najít jiným hodinářem, který mu přidělí místo a funkci v jiném hodinovém stroji.

C) Bude se kutálet dál a třpytit se přitom jako šperk. Sám najde patřičný kontext, do kterého se usadí tak, aby to dávalo smysl a stane se v něm nanejvýš užitečným komponentem. A vůbec to nemusí být jiný hodinový stroj.

Dávat smysl je totiž to, bez čeho se neobejdu. A tak se zpomaleně kutálím vpřed, nevěda, jestli potkám hodináře nebo vynaleznu vlastní stroj. Vyhlížím, hledám a vytvářím si svou příležitost. Možnost A) považuji za extrémně nízko pravděpodobnou.

A abych nekončila tak sebestředně, všem kolečkům, co se teď rozkutálela z nedaleké Ukrajiny, z hloubi srdce přeji, aby našla své místo, kde jim bude dobře. A ještě lépe: ať se mohou brzy vrátit domů, ke svým ostatním milovaným kolečkům a znovu začít společně tikat v harmonickém soukolí.