21. Nesplacená hypotéka

Neměla jsem to téma v plánu, ale nedá se nic dělat. Je to příliš silné. Kdo četl mou sérii "Slepice v metropoli", nechť tento článek bere jako epilog k celému příběhu. A je to zároveň moje pokání za to, co jsem způsobila nevinným.

Bydlet v okrajové části metropole není vůbec špatné. Příroda nás prakticky obklopuje, do lesa je to pár kroků. Máme se tu dobře, stejně jako ptáci a další tvorové, se kterými žijeme v jakési symbióze. Tím chci říct, že my je krmíme a oni nás těší svým přirozeným půvabem a projevem.

K naší domácnosti nikdy nepatřil pes ani kočka, zato jsme si pořídili čtyři slepice, jednu na osobu. Byl to skvělý počin, protože nám přinesly spoustu zábavy, poučení, zážitků i výborných vajíček. Jejich trus pronikavě zvýšil fertilitu zde jinak velmi chudé a kamenité půdy. Většina lidí se však na hospodářská zvířata dívá jako na investici, u které předpokládá určitou návratnost. I my jsme z legrace vypočítali, při jaké snůšce slepice splatí pořízení kurníku a příslušenství. Tak vznikla bezúročná slepičí hypotéka. Snášely vzorně, jen ta bílá koncem loňského léta onemocněla a museli jsme její trápení ukrátit, čímž byl splátkový režim poněkud narušen.

Říká se, že životnost slepice je asi čtyři roky, při dobré péči dává vejce zhruba do svých tří. Naše pipky byly krásné a vypasené jako buchtičky, ale v zimě před dovršením jejich třetího roku byl se snášením konec. Řečí čísel - jistinu přestaly umořovat ve chvíli, kdy z ní měly splaceno 90,1 %. Určitou naději dávalo blízké jaro, neboť jsme doufali, že Velikonoce v nich probudí ctižádost tvořit vejce, "malovaný nebo aspoň bílý". Zároveň se ale začínala vtírat otázka, co s nimi, až budou staré a nebudou zvládat pohyb v prudkém svahu, kde stojí kurník a kde musí trochu skákat a trochu létat, aby se přemístily. Podtrhuji, že slepice na paprice ani vývar u nás nikdy nepřicházely v úvahu. 

Z toho, že předchozí odstavec je v minulém čase, však bystrý čtenář vytušil, že tento problém je již vyřešen. Slepičí odcházení se odehrálo nečekaně a náhle takto:

S každým soumrakem se ta pracovitá drůbež odebrala na hřady a začala klimbat. Já, jako jejich hospodyně a anděl strážný, jsem někdy během večera sestoupila po strmém svahu dolů, holky zkontrolovala a zavřela dvířka kurníku na západku. Včerejšího večera jsem však byla zabraná do díla a nestihla je zavřít, než jsme odjeli na naši pravidelnou taneční lekci. Po návratu před jedenáctou nazouvám holinky, házím na sebe tlustý svetr a jdu...

Málem se mi zastavilo srdce, když jsem ve výběhu téměř potmě skoro šlápla na polštář načechraného kropenatého peří. To ne! V první chvíli mě napadlo, že za to snad může vichřice, která přes den řádila. Hrůza mi sevřela krk a opatrně jsem mrtvolku obešla, snad aby mě neklovla. Jenže to nehrozilo, protože byla bez hlavy. Takže vichřice vyloučena. V bezprostřední blízkosti kurníku pak další rána... černá slepice, rovněž bez hlavy. Srdce mi bušilo až v uších, když jsem s nataženou rukou, abych byla co nejdál a mohla případně před hrůzným výjevem uskočit, nadzvedávala víko kurníku. Tušení se potvrdilo, ani můj miláček - nejmenší a nejvýkonnější zrzavá slepička nepřežila. Zbylo po ní jen peří.

Patrně jste již uhodli, že exekuci provedla liška, která si poté mou Jenůfku rovnou odnesla do své lesní špajzky. Znali jsme jí, objevila se v plné huňaté kráse jednoho nedělního rána před pár měsíci na naší zahrádce. Tvářila se tehdy, že neumí do pěti počítat a soused na ni žaloval, že jejich kocourovi vyžírá misku. To mi přišlo vtipné, jak je mazaná, že se ani nenamáhá lovit. Ať si klidně chodí na průmyslové žrádlo, do kurníku se beztak nedostane.

Jenže mě obelstila. Byla to tipařka, která naše slepičky měla dlouho v merku a jen čekala na příležitost. A tu jsem jí poskytla právě já - anděl lajdák. Zatímco jsme v kurzu probírali zdvihy a snížení ve voltách, ona tančila své divoké tango hned se třemi partnerkami.

Večer už nebylo sil obě popravené uklidit a přesto jsem spala překvapivě klidně. Než jsem pak brzy ráno pro ně vykopala kopala jámu pod rybízovými keři, prohlížela jsem si místo, kde se večer odehrál ten malý farmagedon. Liška se před svítáním vrátila pro další tělo, protáhla ho pod vrátky, ale něco ji vyrušilo a nechala ho ležet na příjezdové cestě. V celém výběhu zůstal jen koberec z cupovaného peří, nevyzobané krmení a včerejší slepičí hromádky. Liška odvedla velmi čistou práci. Klimbající slepice přepadla v kurníku, usmrtila, vytahala ven, ukousnuté hlavy beze zbytku sežrala a nenadělala přitom žádnou krvavou fašírku. Vyřešila tak za mě problém slepičího stárnutí a umírání.

Milá liško, já se na tebe nezlobím, protože ses zachovala jako opravdová liška. Není to hřích, být sám sebou. Hřích je, když zanedbáváte někoho, kdo je na vás závislý. A tak, mé milé slepičky, odpusťe mi to, jako i já vám odpouštím těch zbývajících 9,9 %.

Brzy bude jaro a s ním, doufám, přijdou nové kuřice, protože je mi bez vás na zahrádce smutno.