20. Kdo víc křičí

Tak jsem přemýšlela, podle jakého klíče vyřizuji své denní úkoly a dělám všechnu tu práci, co obvykle naplňuje většinu životního času. Člověk by si rád namluvil, že má priority, jimiž se řídí, plán, podle kterého postupuje a cíl, k němuž každý den směřuje. Jenže kdyby měl v kapse notýsek, kam si od probuzení do usnutí poctivě zaznamená každou věc, kterou dělá a čas minutách, který mu to zabralo, nejspíš by koukal. Na takový experiment zatím nemám odvahu, protože bych se o sobě dozvěděla něco, co vědět nechci. Proč o tom píšu...

Všimla jsem si totiž jevu, který bych popsala asi takto: Kdo víc křičí, tomu se dostává větší pozornosti.

Příklad první:

V pokojíčku jsou dvě děti. Nemají spolu momentálně žádný konflikt. Jedno je tichoučké, sedí na zemi opřené zády o postel a prohlíží si knížku. To druhé stojí uprostřed zbořené stavby z kostiček, dupe a ječí na celé kolo. Přiběhnete zachraňovat situaci, bleskurychle zmapujete terén a vyhodnotíte, že nikdo není v ohrožení života. Kterému z těch dvou se budete v první chvíli věnovat?

Příklad druhý:

Má přijít návštěva, před kterou se nechcete shodit. Chcete mít uklizeno, aby u vás bylo všem příjemně. Času je ale málo, máte maximálně hodinu. Pustíte se do rovnání komínků ve skříních a třídění dětského oblečení (oboje už dlouho potřebné) nebo radši posbíráte svršky poházené po bytě, zametete, vyvětráte a upravíte stůl?

Příklad třetí:

Snažíte se zhubnout a máte od nutričního terapeuta jídelníček včetně doporučené velikosti porcí. Jste však na oslavě padesátin dobré přítelkyně, která připravila skutečně velkolepou plejádu dobrot, z nichž chcete ochutnat úplně všechny. Dáte si předepsaný tenký krajíček žitného chleba s odtučněným tvarohovým sýrem a strouhanou mrkev nebo čokoládový dort s ořechy a lososový chlebíček s majonézou?

Patrně i vy ztrácíte možnost volby a ustupujete smyslovému nátlaku tváří v tvář načančanému dortu podávanému s kávou.

V devadesátých letech dvacátého století se rozmohly tlusté manažerské diáře se sofistikovanými systémy plánování času, ke kterým jsem okamžitě pocítila instinktivní odpor. Mít naplánovaný čas na rozhovor s manželem a dětmi? Na čtení knížky?? Na přípravu večeře??? Nesmysl, blbost, hovadina. Život sám přece předkládá, co je zrovna na řadě a tak se podle toho chovám. Dělám, co je právě potřeba.

Jenomže to je taky past. Po letech strávených plněním nutných povinností pozoruji, že na člověka bez promyšlené strategie vždycky číhá něco, co bude víct křičet a říkat si o přednost. Tak se snadno může stát, že pro ty křiklouny člověk nikdy neudělá to, po čem hluboko uvnitř touží, co má udělat doopravdy jen on sám.

Shrnutí:

Plné právo křičet mají ti, kterým se křivdí, ubližuje, kteří mají velkou radost nebo velký žal. Křik je ventil, který pomáhá zmírnit napětí. Dále jsou oprávněna malá miminka, pro které je křik podstatným komunikčním nástrojem. Občas křičet smí i lidé, kteří sami neslyší a bez naslouchadel neodhadnou potřebnou intenzitu hlasu.

Naopak křičet ať přestanou všichni, kdo tím odvádějí pozornost od svých lotrovin a ti, kdo chtějí prosazovat násilí. A co se týče "křiku" naléhavých záležitostí - s trochou dobrého plánování se prý dá významně eliminovat.

Kéž bych to uměla...

Ale ten přechytralý diář stejně nechci!

Bude stačit obyčejný. 

Plánovaným zpomalením vpřed!