2. Usměj se, krásko!

Městská hromadná doprava je místem velké inspirace. Odmalička ráda pozoruji spolucestující a podle jejich vzhledu, pohybů, chování, případně hovorů o nich usuzuji všelijaké věci. Kdybyste se náhodou ocitli v mém hledáčku, neberte si to osobně. To, co mi navykládá moje fantazie, většinou naprosto nesouvisí s konkrétními pozorovanými osobami. Ty se pouze nevědomky stávají živnou půdou běžících myšlenek, takže co si myslím, vypovídá spíš o mně než o nich. Doufám, že to není zneužívání bližních, jestli ano, rovnou se kaji. (Tohle slovo už pravděpodobně vypadlo z běžného slovníku, ale mým čtenářům ho vysvětlovat nemusím 😉.)

Dnes vás chci přivést do prvního vagonu metra, na tzv. trojku. Představte si, že sedím na červeném sólo sedadle hned napravo ode dveří, proti směru jízdy (moje oblíbené místo) a naproti jsou dvě sedačky, zatím prázdné. Tři sedadla, proto trojka. Jedu z konečné, takže několik prvních stanic zůstávají místa neobsazená. Vytáhnu čtení a zaberu se do toho, když tu se v mém periferním zorném poli objeví cosi obrovského. Neobvykle. Nenápadně zaostřím pozornost a s úžasem sleduji ve výši svých očí (tj. asi ve stopětadvaceti centimetrech od podlahy) zleva mě obcházející obrovská ženská stehna v síťkovaných silonkách. Zatajil se mi dech a neodvážila jsem se zvednout v první chvíli zrak. Dál pilně zírám do knihy a přitom vnímám, jak se na dvojsedadle naproti mě rozvalil živý objekt nevídaných rozměrů.

V krátkých, přiléhavých, jasně červených šatech, s rozepnutou džínovou bundičkou, do které by se ani při velikosti XXXL nevtěsnala všechna ta kyprá hmota od brady níže, kterou si popisovaná osoba hrdě nesla před sebou.

Nerada bych však, aby vznikl dojem, že se vybraně jízlivými slovy posmívám neznámé dámě za to, jak je korpulentní a obrovská. Když jsem se totiž odvážila na zlomek vteřiny pozvednout zrak a ujistila se, že nejde o komický převlek, musela jsem skutečně obdivovat její zářivý úsměv a nádhernou hřívu zlatavých vlasů rozhozenou ležérně po velmi oblých rozměrných ramenou.

Naprosto mě převálcoval úžas nad pohodou a sebevědomím, které z té ženy vyzařovalo, navzdory tomu, jak moc se vymykala konfekčním tabulkám i soudobým představám o ženském ideálu. Kdyby měla předvádět módu pro plnoštíhlé, reálně by hrozilo proboření přehlídkového mola. Naopak pro Rubense by se zcela nepochybně stala oblíbenou modelkou.

Moje překvapení však bylo završeno následujícím: V místech, kudy před chvilkou prošla stehna, stanul muž, nějakým způsobem patřící k oné ženě. To on byl terčem, do něhož vysílala své zářivé a něžné úsměvy. Pochopitelně jsem na něj nečučela, ale dál předstírala četbu, zatímco on vytáhl z kapsy mobil a láskyplně k ní promluvil: "USMĚJ SE, KRÁSKO." A poté, co zaujala maximálně svůdnou pozici a vykouzlila žádostivý pohled zpod spuštěných řas, ji vyfotografoval. Pak se vmáčknul na půlku sedadla, která vedle ní zůstala jakž takž volná, hezky se do sebe zapletli a něžně si špitali.

Přiznávám, že jsem na ten výjev po očku mrkla ještě několikrát. Fascinoval mě.

Zaprvé proto, jak ta dvojice působila disproporčně. Muž do 40 let měl naprosto průměrné rozměry, ani hezký, ani ošklivý, vlastně docela nevýrazný. Žena se vzhledem Obelixovy sestry vedle něj působila jako zářivá hvězda v jasných živých barvách. Nepochybně spolu prožívali romantický vztah, který se nijak nesnažili skrývat.

A to je zadruhé. Bylo jim docela jedno, že svým zjevem budí pozornost okolí. Je-li krása v oku toho, kdo se dívá (a totéž platí i o ošklivosti), kdo může o druhých tvrdit, že jsou málo krásní? Oni dva byli pro sebe navzájem krásní a žádoucí.

Ještě dlouho poté, co jsem z metra vystoupila, se mě držel potutelný úsměv. Ti dva mi náramně zvedli náladu. Nadbytečná nebo chybějící kila prostě nejsou důvodem pro to, aby člověk nebyl milován. A jak známo, milovaným lidem pak navzdory "objektivním měřítkům" může kvést i jejich spokojenost a sebejistota. Jak povzbudivé!