2. Dobíhání

Brzy půjdu do práce naposledy, takže si vychutnávám každou drobnost s tím spojenou. Každý všední úkon prožívám s otázkou - bude mi chybět zrovna tohle?

Moje ranní cesty na autobus patří k těm drobným všedním potěšením, které hezky začínají, ale nepříjemně končí. Odcházím z půvabné zelené městské části, kde zurčí potok a zpívají ptáci a za pár minut přijedu ke stanici metra, které denně vcucne tisíce cestujících do podzemí, které je plné zamračených, přinejlepším pak rezignovaně vyhlížejících lidí.

Poránu nemám ráda stres, radši si přivstanu, v pohodě se nasnídám a v klidu dojdu na autobusovou zastávku, odkud pozoruji své spoluobčany, jak se sem postupně stahují. Rychlost jejich pohybu vzrůstá přímo úměrně se sílícím zvukem autobusu, který se z prudkého kopce esovitou zatáčkou přibližuje k zastávce. Podle chůze je spolehlivě rozeznám. Dva bratři, velmi mladí a již obézní, se loudají pomalu, neboť mají hlavy skloněné na displeje mobilů. Rozhlížení přes silnici nepraktikují. Pokud však zaslechnou hučení autobusu, rozběhnou se s mladistvým elánem, věrni zvyku přebíhají vozovku bez rozhlédnutí a v sedmém krčním obratli se zalomí až po nástupu do vozu.

Vysoká stará paní z chatky, která má na sobě za každého počasí a při jakékoli práci vlněný kostým s dlouhou úzkou sukní, přichází svým ležérním krokem a táhne za sebou tašku na kolečkách. Nedobíhá nikdy, je tam vždycky s předstihem. Podobně jako všichni ostatní důchodci.

Dámy mého věku, s některými si tykám, přišustí drobnými rychlými krůčky se svými kabelkami. Odpoledne z nich vytáhnou ještě plátěnou tašku a cestou z práce nakoupí. Praktické a obětavé ženy, které plní denně stovky drobných povinností a ještě se přitom snaží vypadat příjemně a upraveně. Když ale musí dobíhat, seriózní vzhled dostává trhliny, protože elegance na podpatcích se v jejich podání se sprintem moc neslučuje.

Mladší žáci v doprovodu maminek při běhu tvořívají nesourodou komickou dvojici, kdy dítě po každém doskoku absorbuje zpětný ráz do zad způsobený školním batohem, zatímco maminka se jej ve zdravotních pantoflích snaží dohnat a v ruce třímá obrázkovou krabičku se svačinou, barevnou láhev na pití nebo očkovací průkaz.

Mým dobíhacím favoritem býval po celé roky kamarád, který se naší úzkou strmou uličkou z kopce řítíval s brašnou přes rameno v posledních vteřinách. Jeho skoky připomínaly vlka z kresleného seriálu "Nu pagadi!" (Kdo si vzpomíná, nohy se mu protáčely v kyčlích, takže připomínaly lopaty větrného mlýna.)  Byl to vždy dramatický spektákl, protože než se naše ulice kolmo připojí k hlavní silnici, není přes nárožní dům na přijíždějící autobus vidět. Člověk ho jen slyší a podle zvuku reaguje buďto rezignací (to už nestihnu) nebo prudkým zrychlením (to dám). Lidé ze zastávky mají jako na dlani jak blížící se autobus, tak osobu, která se chce na něj dostat. Trajektorie obou přibližujících se těles se v jednom bodě uprostřed silnice protnou, za optimální se považuje, když se běžící osoba za tímto průsečíkem ocitne dříve než vůz.

Ranní běhy jsou ještě pozoruhodnější ve dnech, kdy mráz vyčaruje na silnici náledí. To pak společně či každý zvlášť cupitáme legračními rychlými tanečními krůčky a chytáme se větví, plotů, sousedů, snažíme se obejít zaledněná místa a nehodit záda nebo ústa na romanticky jiskřivé, jakoby namydlené silnici.

Největší mistryní v dobíhání však byla (bez vychloubání a bez nadsázky) naše dcera. Víme to, protože jsme s jistou skepsí i obdivem sledovali její vrcholné výkony po celou řadu let z různých míst. Od stolu s poklidnou snídaní, z koupelny, kam si již v kabátě zabíhala pro kontaktní čočky, z okna ložnice, odkud je z výšky dobrý rozhled nebo ze zastávky, kde jsme již dávno spořádaně stáli. Ještě celou minutu před odjezdem pobíhala po domě a sbírala dříve letmo rozhozené šály, tašky, kabáty a skripta, do kapsy si házela náušnice, mobil a na zápěstí navlékala gumičku. Ve zbývajících třiceti vteřinách nazouvala kozačky a řítila se ze dveří. Cestou z kopce si stihla zapnout kabát, tašku a zašněrovat boty. Rozhlédla se a když překonala zmíněný průsečík a autobus už hučel na vrcholu kopce, měla kolem krku omotanou a upravenou šálu a v poklidu si s pomocí prstů a gumičky upravila účes do naprosto ohromujícího ležérního uzlu. Když vůz dobržďoval do zastávky, nasouvala do ušních lalůčků náušnice a ještě než se opět rozjel, na plošince u dveří už tahala z kapsy zrcátko a do prvního oka vkládala kontaktní čočku. Zatímco vůz o patnáct vteřin později míjel ceduli s přeškrtnutým názvem obce, obě čočky byly na svých místech a svou práci konala pomáda nebo rtěnka. Do příjezdu na následující zastávku byla panenka jako z cukru, jednou rukou se přidržovala tyče a v druhé třímala knihu nebo skripta, ve kterých si pilně četla, zatímco do uší se jí linula hudba ze sluchátek zapíchnutých do mobilu. To vše se dělo s takovou samozřejmostí a lehkostí, s jakou by jiný člověk sotva dokázal ležet v zahradním lehátku a popíjet letní koktejl. 

Aby byl obrázek z naší líbezné zastávky kompletní, musím ještě zmínit folklór, který se mezi námi ujal: Když občan, který přišel na zastávku včas, vidí zoufalého bližního, který teprve vbíhá do cílové rovinky, obětavě zůstává stát mezi vnitřkem autobusu a chodníkem, aby řidiče náhodou nenapadlo odjet. Řidiči na zdejší prakticky jediné lince jsou však také uznalí a počkají i bez toho. Moc pěkný zvyk. 

Na tohle teď myslívám, když dobíhají mé poslední dny ve škole před hodně dlouhými prázdninami. Dokončuji povinnosti, třídím věci, vyklízím své skříně a zatímco něco známého dobíhá, věřím, že něco nového se rozbíhá.

Končím stejně jako minule. Nevím, co je přede mnou, ale věřím, že je to dobré. Takže znovu: Zpomalením vpřed!