19. Trpaslíkova zkáza

Jedním z mých nejoblíbenějších filmů je Amélie z Montmartru. Poezie v každém obraze, nijak okázalý děj, vše podtrhává nezapomenutelný valčík. Veškeré drama se odehrává v hlavě titulní postavy, jejíž hravost a obrazotvornost je bez konce. Stěžejní zápletka se rozbíhá ve chvíli, kdy ve svém bytě objeví tajnou skrýši s opravdovým dětským pokladem.

Mám také jeden. V plastové krabičce od zmrzliny. Kdysi byly i takové krabičky svým způsobem cenností. Co přesně obsahuje, je pochopitelně tajemství, vždyť jde o poklad. Prozradím však jednu položku, která mě nedávno opravdu překvapila. Hledala jsem jistou hračku, kterou jsem zamýšlela použít při své práci a místo ní jsem našla... trpaslíka. Nikoli ledajakého.

Vzpomínáte na čokoládové kolekce, které pro své děti dostávali rodiče organizovaní v ROH? Pro čtenáře narozené od devadesátek výše vkládám vysvětlivku: Revoluční odborové hnutí byla organizace, kam všichni zaměstnanci (nebo alespoň jeden z rodičů) povinně dobrovolně platili příspěvky. Za to získávali na Mikuláše na každé dítě jednu krabici s čokoládovými figurkami k zavěšení na vánoční stromeček a následně i ke konzumaci. A snad se ani neptejte, proč si je nemohli koupit rovnou v obchodě a dělali to složitě oklikou přes jednotku ROH. Dneska se těžko chápe, že takovou čokoládovou kolekci často nebylo možné v obchodě získat, protože jich socialistické centralizované hospodářství naplánovalo a vyrobilo málo a nebyly tudíž běžným způsobem k dostání.

Z toho všeho plyne, že roztomilá čokoládová figurka mi byla vzácností, která stála za pozornost. A nejspíš z toho důvodu jsem si ji tenkrát, ve věku zralých čtyř let, schovala a nesnědla. Kupodivu ji tenkrát nenašel ani můj starší bratr, který jinak pravidelně pleníval mé úkryty s dobrůtkami. Dnes vůbec nechápu, že jsem ji v dětství nejen nesnědla, ale ani po letech nevyhodila. V době, kdy jsem se vdávala a stěhovala, byla už takovou relikvií, že jsem neměla to srdce se jí zbavit. Zřejmě jsem nabyla dojmu, že už zkameněla a jakožto fosilie mě bude doprovázet nadosmrti.

To však byl omyl. Po čtyřiačtyřiceti letech se našel vyhladovělý červ, kterému nebylo zatěžko vloupat se do značně zabezpečené skrýše a pustit se do mého historického trpaslíka, který zřejmě stále obsahoval dost "jedlého" tuku, cukru a proteinu, takže mu stál za tu námahu. Neměla jsem možnost se ho zeptat, jak si pochutnal. Podle toho, jak byl trpaslík zřízen, zřejmě dobře.

A tak mě tento malý tvor, zvaný mol, poučil v několika bodech:

1. Z potravin se může stát zkamenělina jen ve velmi ojedinělých případech. Počkat půl století nestačí.

2. Vyhodit něco včas znamená menší škodu, nežli vyhodit to později.

3. Na trpaslíky nespoléhat.

Vlastně se tak trochu vracím ke svému novoročnímu "úklidovému" zamyšlení. Člověk prostě má svá životní témata. Přeji Vám, ať lépe než já dokážete rozlišovat mezi poklady a trpaslíky a také, ať je vždycky dost čokoládových figurek pro všechny děti.