18. Zázraky na počkání?

Asi jste už někdy slyšeli takové ty koučovací rady o tom, že když máte nějaký sen, je potřeba si ho konkrétně pojmenovat, nějak zvizualizovat a pak se ten sen nebo plán jaksi začne naplňovat, jakoby sám od sebe. A najednou jste tam, kde jste si přáli být a směřujete dál a výš, per aspera ad astra.

Zajímalo by mě, co si myslíte o tomhle:

Na Silvestra, který jsme s partičkou přátel trávili v chalupě na horách, jsem se rozhodla udělat jako příspěvek ke společné večeři bramborový salát. Začala jsem hned ráno a zatímco se vařily brambory ve slupce, napadlo mě, že jsem z domova zapomněla vzít krájecí mřížku, takové to kulaté kovové udělátko, přes které se uvařené brambory protlačí, aby měly správnou salátovou strukturu. Když nemám, nevadí, nejspíš je tedy budu muset nakrájet obyčejným nožem. Počká to do odpoledne, až vychladnou.

Protože na hory člověk obvykle jezdí za sportem, vydali jsme se na pěší výlet, jelikož panovala obleva a sníh nám slézal před očima. Vydali jsme se přes blízký kopec na další, vzdálenější kopec, aby se nám náhodou nezkrátily šlachy. Cestou jsme spolu klábosili ve dvojičkách a trojičkách, podle toho, jak rychle kdo byl schopen do kopce jít. Chvílemi jsme se brodili tajícím sněhem nebo opatrně přelézali ledové plotny. Tak se mi stalo, jak jsem na to zvyklá ze všech výletů, že jsem se ocitla na samém chvostu výpravy, ještě s jednou milou dámou, se kterou jsme rozpřádaly hovory o životě, dýchajíc přitom zhluboka otevřenými ústy, tváře červené a kulichy zvlhlé. Chvátáme přes mýtinu, na které stojí ztichlý horský hotel, díky pandemii i přes svátky zavřený. Takže nikde nikdo, žádní lidé, žádná auta, jen košatiny s křesílky za hotelem, na kterých se v lepších časech zase budou slunit hoteloví hosté.

Navzdory větru a drobnému dešti se prodíráme vpřed a na místě, kde odtátý sníh odhalil holý asfalt, uvidím... tumáš, čerte, kropáč! Leží tam na zemi kolečko s mřížkou na krájení brambor. Uprostřed lesa, na vysokém kopci, na území Spolkové republiky Německo, v poslední den roku. Kdybych našla trs hřibů, naditou šrajtofli nebo tank z druhé světové, nemohlo mě to překvapit víc než tohle.

Bez váhání ho seberu a prohlásím: "Tohle jsem přece potřebovala! Dělám na večer bramborový salát!" Moje kamarádka ani nemrkla a souhlasně přikývla: "Tak to ti posílají zeshora! Někdo tě tam slyšel." Hotovo.

I když si nevzpomínám, že bych se ráno modlila za bramborové kolečko a klidně bych se bez něj i obešla, stejně je mi to divné. Proč zrovna takovou věc, kterou obvykle lidi do lesa nenosí? Proč zrovna já, když přede mnou kolem toho kolečka přešla celá naše výprava a kdo ví, kdo ještě před námi? A proč zrovna dneska, když dělám bramborový salát, což se děje nanejvýš třikrát do roka?

Nevím, nevím, nevím.

A tak jsem opravdu zvědavá, jestli v tomto novém roce, pro který jsem si připravila spoustu plánů, pojmenovala a nakreslila i některé konkrétní sny, které chci naplnit, na mě čeká nějaký podobný zázrak... Možná záleží na tom, jestli mě tam nahoře někdo slyšel.